Rozmohl se nám tady takový nešvar, používat úsloví „rozmohl se nám tady takový nešvar“. Proto raději začnu jinak.

Co uděláte, když sestavujete koaliční vládu, váš koaliční partner do ní v podstatě nemá koho nabídnout, důležitou agendu mu raději nechcete svěřit, ale nějaké to ministerstvo mu dát musíte, aby neremcal a podporoval vládní agendu? Přidělíte mu něco, kde podle vašeho názoru nenadělá moc škody, i kdybyste si měli vymyslet nové ministerstvo. Kupříkladu ministerstvo pro vědu, výzkum a inovace.

A co udělá člověk, který je na pozici ministra jmenován a přitom si není jistý, k čemu to ministerstvo je a co by tam měl vlastně dělat? Raději se nebude do ničeho moc plést, jako to dělala Helena Lagšádlová a nechá věci plynout samospádem. Tak nic nezkazí a ve skutečnosti je s takovým řešením spokojena jak vědecká obec, tak koaliční partneři. Kdo spokojen není je vedení vaší politické strany, protože ministr (ministryně), který nic nedělá, není vidět v médiích a nezískává přízeň voličů. Proto se vedení TOP09 rozhodlo svou ministryni vyměnit za někoho jiného. Schválně, jestlipak víte, kdo to je?

Nebudu vás napínat, jmenuje se Marek Ženíšek a od své předchůdkyně se liší tím, že…, že…. že je to Marek Ženíšek. Ani on netuší, co by měl vlastně na takovém postu dělat (a má pravdu, on to ve skutečnosti neví nikdo), ale uvědomuje si, že by měl být viditelný v médiích, jinak nejspíš dopadne jako Helena Langšádlová. Vědci, kteří jsou z velké míry závislí na státní podpoře už mu diplomaticky naznačili, že by měl až do konce svého mandátu zaměřit své úsilí na monitorování situace a na nic nesahat. To proto, aby ho probůh nenapadlo vymýšlet nějaké reformy.

Ne že by nebyly zapotřebí. Naopak, česká věda se, podobně jako například Česká pošta nebo další státem financované instituce dostala do situace, kdy hlavní snahou není poskytovat nějaké služby těm, kdo je platí, ale udržet instituci v chodu a zachovat tak pracovní místa. V naší zemi je 79 vědeckých pracovišť financovaných státem (a spousta dalších, financovaných soukromým sektorem), alespoň tedy podle tohoto seznamu a jistě by bylo záhodno prověřit jejich užitečnost. Aby byl vědec úspěšný, je pro něj podstatné, aby zveřejnil článek ve vědeckém časopise a v ideálním případě byl citován v jiných článcích jiných vědců. Tento systém vůbec nehodnotí, jestli zveřejněná práce je nějakým způsobem užitečná tomu, kdo ji platí, tedy daňovým poplatníkům, ani nevyhodnocuje poměr cena/výkon, tedy kolik peněz bylo vynaloženo na výzkumnou práci, popisovanou v publikovaném článku, důležité je samotné publikování. Proto také existují ony nedávno prozrazené „predátorské“ vědecké časopisy, které založily své příjmy právě na uspokojování potřeby býti publikován a živí se zveřejňováním vědeckých článků nejrůznější kvality. Díky tomu má vědec splněno, dostane grant, časopis má svůj příjem a všichni jsou spokojeni – on to daňový poplatník zaplatí. Spousta publikací tak nevzniká proto, aby oznámily nějaký důležitý objev, ale proto, aby měl vědec čárku za otištění článku a měl z čeho platit nájem (netvrdím, že to platí pro všechny – ale, ruku na srdce, dámy a pánové z vědeckých ústavů, kolik z vašich článků jste napsali jen proto, abyste měli splněno?).

Závislost na státním financování pak logicky vede k vědeckým pracím, které vyhovují politické poptávce. Na co dostanete grant? Na Green Deal, na biopaliva, na výpočet množství mrazáků potřebných k uchování těl zemřelých na covid, tak o tom tedy budeme bádat. Je to užitečné? Pro vědce, který se tím živí, nepochybně ano.

Dalším problém vědy je, že je čím dál tím dražší. Je to podobné jako v medicíně, možnosti jsou stále větší, ale cena potřebného vybavení dosahuje astronomických hodnot. Nepochybuji o tom, že u nás působí spousta velice schopných fyziků, chemiků, biologů a dalších vědců, ale u nás toho moc nevyzkoumají, protože naše země jim jednoduše nedokáže zaplatit laboratoře a nezbytné přístroje. Některé obory už není možné dělat na národní úrovni, to dokáže jen pár zemí na světě, drtivá většina států si to nemůže dovolit, a pokud tvrdohlavě trvá na tom, že bude mít vlastní výzkum v jedné oblasti, výsledkem je, že nemá prostředky na jiné obory. Stejně jako nemáme vlastní kosmický program nebo nevyrábíme vlastní stíhačky, neufinancujeme ani vlastní vědu. Řešení samozřejmě existuje a běžně se používá, vědci se sjíždějí na mezinárodní pracoviště, financovaná společně několika státy. Je to logické, vesmír je jen jeden a přírodní zákony fungují na celé planetě stejně, objev učiněný v jedné části světa je pravdou i v jiné, naprosto není nutné, aby tentýž problém řešilo v různých zemích několik na sobě nezávislých pracovišť, aby nakonec všechny došly ke stejnému řešení (jinými slovy, proč znovu objevovat kolo, když už ho někdo vymyslel?). Ale – pokud tomu tak je, je nutné mít navíc národní ústavy a platit jejich provoz? Česká věda by rozhodně potřebovala pořádně zmapovat a racionalizovat, způsob jejího hodnocení a financování potřebuje reformu jako prase drbání, ale je jasné, že toho se vědci bojí jako čert kříže.

Pokud by česká věda prošla skutečnou revizí, nutně by to muselo vést k tomu, že některé ústavy by byly zrušeny, jiné spojeny, některé obory by sice dostaly prioritu a byly lépe financovány a podporovány, ale jiné by byly naopak na národní úrovni utlumeny a přeneseny do mezinárodních pracovišť. Věda je, ať si říká kdo chce, co chce, lidský obor jako každý jiný a některé věci se na národní úrovni nevyplatí dělat. Dnes již nikoho nezarazí, že nejsme soběstační ve výrobě spotřební elektroniky nebo pěstování banánů a stejně tak nejsme, i kdybychom si to stokrát namlouvali, soběstační v některých vědeckých oblastech a nevyplatí se je všechny financovat. A pokud někoho baví pěstovat banány nebo nad něčím bádat, nechť to buďto činí v místech, kde to dává ekonomický smysl a nebo si ten skleník financuje sám.

Jenomže pokud by se do takové reformy, nebo jen její přípravy, pustil nově jmenovaný ministr, ohrozil by tím existenci spousty lidí ve vědeckých ústavech. A ti by, částečně i oprávněně (kdo ví, jaká kritéria by věci nepříliš znalý ministr použil), spustili řev. Noviny by byly plné hrůzostrašných článků popisujících přicházející apokalypsu, vědečtí pracovníci a vysokoškolští pedagogové by obvinili ministra a potažmo celou vládu ze snahy zničit českou vědu, vypočítávali by, jaké příšerné škody na vzdělání, v medicíně, v průmyslu a všude možně nastanou a Andrej Babiš by se nechal slyšet, že jen co vyhraje volby, celou chystanou reformu zruší a naopak postaví mnoho nových, větších a lepších vědeckých ústavů (hned vedle zimního stadionu pro Martinu Sáblíkovou) a zvýší vědcům platy o 200%.

A jak by na tuto situaci asi tak reagovala politická strana, která daného ministra navrhla? Nejspíš by vyletěl ze své židle tak rychle, až by se Česká republika dočkala prvního českého kosmonauta. Kdepak, žádnou tak riskantní aktivitu nelze od ministra očekávat. Jenomže něco dělat musí, aby byl vidět a nejlépe něco, za co ho budou vědci chválit a budou říkat, že je to pašák a že jsou moc rádi, že ho mají. A co by to asi tak mohlo být?

No jasně, přidá jim peníze! Jak jednoduché a elegantní řešení. Jeho to nic nestojí, zaplatí to daňoví poplatníci, bude se o něm psát – a určitě v kladném duchu, objeví se v televizi, kde zdůrazní, jak je věda důležitá a jak se o ni stará a volební preference se jen pohrnou – tedy alespoň ze strany vědců, kteří se jím nechají koupit.

Pokud tento článek čtou nějací novináři, mám pro vás návrh. Zeptejte se Marka Ženíška, na co přesně chce ty peníze použít. A nenechte se odbýt frázemi o důležitosti vědy a výzkumu a blablabla, Konkrétně, kde ty peníze chybí a proč přesně je nutné, aby šly právě tam a ne jinam. A jak na to přišel.

A pokud budete skutečně důslední, možná se nakonec podřekne a přizná pravdu. A sice že ty peníze (z kapes daňových poplatníků) hodlá investovat především do toho, aby se TOP09 zvedly skomírající volební preference. Jestli je to užitečné pro nějakou vědu, možná jo, možná ne, není to konec konců jedno?