Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Já bych to zestručnil. Krize vzniká jako nadvýroba, to je nedostatek poptávky oproti nabídce. Když lidé chudnou, třeba kvůli inflaci, musí nakupovat méně. Není pak třeba tolik produkovat. Není potřeba tolik produkujících lidí, vzniká nezaměstnanost. Nezaměstnaní lidé mají ještě menší koupěschopnost, naopak potřebují peníze od státu. Ten ovšem vybírá kvůli menší produkci stále méně peněz na daních. Začíná se proto zadlužovat. Čerpá tedy peníze nepodložené vlastní produkci, tedy peníze nepodložené hodnotou, peníze inflační. Lidé tak dále chudnou, začnou čerpat úvěry, splácet je i s úroky, stávají se z nich otroci. Stát ztrácí schopnost úvěry splácet, protože klesá jeho konkurenceschopnost z důvodu idiotské politiky Green Dealu s drahými energiemi a byrokracií.Navíc stále více a nesmyslně utrácí na zbrojení, což lidí dále ochuzuje. Úroky z jeho narůstajících dluhů rostou, nemá z čeho platit nutné výdaje.

Jestli to ještě není lidem jasné, obávám se, že brzy bude.

Lidé nemusí nakupovat méně proto, že chudnou. Stačí, když se něčím vyděsí, nakupují méně, ač by mohli a krize je tu.

Nevím, školy nemám ...

Ale to, že peníze vzniknou se vznikem úvěrové smlouvy u komerční banky nemůže být pravda. To jako že si je v bance namnoží na kopírce ?

Peníze má přece komerční banka od vkladatelů, případně si může sama někde půjčit.

Je jen jediná vyjímka a to je ČNB (což není komerční banka). Ta si je skutečně může "vytisknout" a do oběhu poslat např. půjčkou komerčním bankám na mezibankovním trhu.

Tím nechci vůbec zpochybňovat škodlivost veřejného dluhu ale podle mne není autorem popisovaný mechanismus správný.

Při vysoké inflaci nedávají úspory smysl. Smysl dávají dluhy.

Vzdělaný věřitel si dokáže půjčku pojistit tak, aby při inflaci neprodělal: četl jsem o dluhu, který byl pojištěn cenou pšenice na londýnské burze. A to vše bylo usmlouváno v r. 1936.

Mám dojem, že autor článku reaguje na mé komentáře. Mé komentáře nejsou kompletním řetězcem tvrzení na úrovni vědeckého článku. Ani jsem nedefinoval pojem nadměrné úspory. Neudělal jsem to, protože jsem až dosud psal do prázdna.

Úspory vnímám jako použití vydělaných prostředků na jakoukoliv odloženou spotřebu. Může se jednat o schování peněz do slamníku, o uložení na spořící účet, o nákup investičního prostředku, o nákup investiční nemovitosti či jakýkoliv výdaj, který má za cíl vytvořit hodnotu, která neklesá v čase. Problém je v tom, že udržet hodnotu v čase je velmi obtížné. Trosečník uloví ryby a část jich usuší. Jednak je tato počáteční konzervace náročná sama o sobě, jednak vyžaduje dodatečné náklady v průběhu času. A obvykle nakonec ryby shnijí a střadatel o svůj majetek přijde. Docela dobře funguje systém, kdy odložená spotřeba odpovídá požadavku na okamžitou spotřebu někoho jiného. Podobně funguje kritizovaný průběžný systém důchodové zabezpečení. Pokud je však odložené spotřeby příliš, což nazývám nadměrnými úsporami, musí střadatel najít nějaký produkt, za který své nadměrné úspory utratí a který neztrácí hodnotu v čase. Stát vstupuje do tohoto mechanismu tím, že se sám stává tím, kdo utratí peníze za okamžitou spotřebu a dá střadateli dluhopis jako investiční nástroj, po kterém střadatel tak touží.

Základním postulátem mé teorie je tvrzení, že je investičních produktů omezený objem v daném čase a místě. Neexistuje neomezené množství investic do nových technologií, do zlata, nemovitostí či jakýchkoliv jiných hodnot. Jinými slovy tvrdím, že je akumulace majetku podobně problematická jako odložená spotřeba elektřiny. Finance určené k odložené spotřebě se obvykle přesměrují do finančních trhů, ze kterých však neputují do reálné ekonomiky. Statistiky ukazují, že burzy přestaly plnit svůj původní cíl, dát firmám přístup k dodatečnému kapitálu. V dnešní době podniky nevydávají nové akcie a naopak skupují obvykle již existující akcie. Je to příznak toho, že je velká část podniků neschopna účelně reinvestovat své zisky do smysluplných projektů a tak je raději dává akcionářům.

Negativní úrokové sazby, které existovaly v minulém desetiletí, nebyly jenom nějakou anomálií. Úrokové sazby nemají přímé spojení s vývojem kupní síly měny, jak je o tom většina lidí přesvědčena. Dlouhodobé úrokové sazby dávají globální informaci o ziskovosti kapitálu v ekonomice ( další moje neobvyklá myšlenka ). Tvrdím totiž, že se nárůst objemu finančního kapitálu svým vlivem rozpustí do celé ekonomiky a negativně ovlivní rentabilitu firem ( další moje neobvyklá myšlenka ). Podobný vliv má i růst ceny nemovitostí ( další moje neobvyklá myšlenka ). Pokud dojde ke znehodnocení finančního kapitálu v důsledku nějaké události, jako se to stalo narušením rovnováhy na finančních trzích v době COVIDu, dojde automaticky na základě tohoto mechanismu k růstu ziskovosti podnikové sféry v celé ekonomice ( další moje neobvyklá myšlenka ). K tomuto jevu po COVIDu skutečně došlo.

Ještě přidám poznámku: výraz "nadměrné úspory" sice zní nesmyslně (z pohledu spořícího), ale přesto může něco vyjadřovat. Co třeba když je inflace tak vysoká, že zpochybňuje jakýkoli přínos úspor?

Je ovšem zřejmé, že z opačné strany barikády vypadá "snížená spotřeba domácností" jako cesta do pekla.

A firmy? Ty pro jistotu prodávají budovy a jdou do nájmu, aby náhodou neměly nadbytek kapitálu, tj. malý výnos na akcii.

Při nadměrných úsporách dochází skutečně ke znehodnocování kupní síly uspořených peněz. Je to jiná definice stejného jevu. Na rozdíl od klasického znehodnocování měny však není možné smysluplně s rozumným rizikem investovat žádným způsobem. Úroky z vkladů i z dluhopisů rovněž nepokrývají ztrátu kupní síly úspor, akcie jsou předražené a akciový trh funguje jako letadlo.

Existuje pěkný příklad z druhé světové války z okupované Francie. V té době i přes německou okupaci stoupala hodnota akciových trhů na francouzské burze. Říkalo se tomu hausse de la misère ( něco jako žebrácké bohatnutí ). Všichni investoři si byli vědomi, že po válce dojde ke znehodnocení měny, dluhopisů i dalších investičních nástrojů, a tak investovali masivně v jediný investiční nástroj, u kterého věřili, že po válce nebude znehodnocen. Důsledkem byl umělý růst cen akcií bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci. Dnešní finanční trh je podle mě ve stavu podobném této hausse de la misère.