VÍRA: Konec spalovacích motorů a jeho vztah k letům 1938, 1948 a 1968
Neustále se přibližuje okamžik, kdy u nás pravděpodobně zvítězí ideologie nad pragmatismem, a to ukončením možnosti výroby osobních a lehkých užitkových automobilů se spalovacími motory v roce 2035 na základě návrhu schváleného Evropským parlamentem, byť se to některé vlády ještě snaží zvrátit, jiné alespoň rozmělnit či oddálit. Ale zdá se, že kostky jsou vrženy. Racionální argumenty bohužel příliš nepomáhají, protože zde jde o víru, specifické náboženství, o ideologii.
Není to v historii poprvé, kdy nějakou ideologií nasáklí progresivisté chtějí radikálně změnit běh společnosti podle svých představ, přičemž samozřejmě dle jejich názoru k „lepšímu“ pro všechny. Ti, co tyto změny nechápou, jsou pak označováni za zpozdilé, nevzdělané, pomýlené nebo dokonce arcilotry určitě spolčené s peklem či ďáblem (dosaď jméno dle aktuální situace).
Automobily a automobilovým průmyslem se zajímám už od školy, po ní jsem začínal jako automobilový konstruktér. Mimo jiné jsem rozjížděl projekt výroby plynových městských autobusů jak na CNG, tak i na LPG (aby se snížily emise škodící lidskému zdraví – zejména NOx a mikročástice sazí), získal jsem do ČR na zkoušku první zachycovač částic z výfuku (DPF filtr), zažil jsem v automobilkách často nelehké přechody na nové emisní předpisy EURO I až VI, takže snad o problematice ekologizace vozidel něco málo vím. Vývoj v oblasti spalovacích motorů udělal za posledních ca 30 let obrovský pokrok, většina sledovaných emisí škodících lidskému zdraví byla snížena o jeden či téměř dva řády. Stálo to také evropský automobilový průmysl neskutečné postupné náklady, které například čínský autoprůmysl z podstatné části prostě „přeskočil“.
Sleduji i vývoj elektropohonů vozidel, a i zde je vidět velký progres. Elektromobily mají jistě zajímavou perspektivu, ale také spoustu ještě nedořešených problémů. Jednoznačně však nejde o pohon s nulovými emisemi – nevzdělanci, kteří by tomu věřili, se mohou opřít jen o tu víru, kterou jim někdo v daném smyslu předal nebo je v ní utvrzuje. Věřím, že by si našly elektromobily své určité místo na trhu i bez zákazů alternativních možností se spalovacími motory či bez různých dotací a grantů. Penetrace na trhu by šla evolucí postupně a asi pomaleji, jistě by se v některém bodě i načas zastavila, protože by zůstaly i nadále segmenty, kde je spalovací motor zatím výhodnější.
Každý technický systém má své určité limity. Fyzikální, technologické, ale také ekonomické. Před nedlouhou dobou vývoj spalovacích motorů došel v řadě parametrů až na hranu právě zmíněných současných limitů, kdy se s nadsázkou řečeno jednotlivé automobilky předháněly v zavádění „vyhoněných“ litrových motůrků se třemi turby i pro vozy vyšších tříd, načež spolehlivost a životnost takto na hranu využívaných technických možností si často vybírala a stále vybírá svoji daň. Takový podíl totálních destrukcí motorů nebyl nikdy předtím zaznamenán, v řadě případů se tyto případy snažily některé automobilky řešit bez velké publicity formou svolávacích akcí, nebo oprav z části hrazených kulancemi. Nakonec i aféra dieselgate byla podle mého názoru do jisté míry způsobena až neúměrným tlakem na docílení limitů, které se v průměru každých 4 – 5 let většinou výrazně utužovaly. Tím nikterak nesnímám vinu z těch, kteří vědomě podváděli, jen se snažím vidět i určité příčiny těchto událostí.
Obrovské „rychlé“ nabíjecí proudy, předehřívání či naopak chlazení baterií, snižování hmotnosti i rozměrů/tlouštěk nosných i dielektrických struktur baterií a další opatření k navýšení kapacit a tím eliminaci největší slabiny elektromobilů – tedy dojezdu a rychlosti jeho obnovy – jdou často na hranu stávajících fyzikálních i technologických možností. Překotný vývoj přináší nebývalý pokrok, ale podobně jako ve výše uvedeném příkladu se spalovacími motory nemáme k dispozici zatím dostatek dlouhodobějších poznatků o spolehlivosti, životnosti či rizicích těchto systémů. Technici si toto v naprosté většině uvědomují, manažeři jsou ale pod silným tlakem okolí. Situace tak z mého pohledu není nepodobná období před vypuknutím zmiňované dieselgate. Rozum by velel zklidnit onu hektickou situaci, dostatečně si ověřit nová řešení a snížit tak případná rizika a dále kupředu postupovat pragmaticky s dobrým rozmyslem.
Ideologií zaslepení progresivisté však tlačí na pilu čím dále více. Stupňují požadavky na všeliké možné zákazy, omezení či naopak až nemístně tlačí jednostranně na jedinou kartu elektromobility. A to bez ohledu na energetickou krizi, kterou podobní zelení ideologové před pár lety rozpoutali třeba rozhodnutím o vypnutí jaderných elektráren v Německu. Tento chaos ještě bohužel zesiluje i hrozná válka rozpoutaná imperiálními zájmy Ruska a události s tím spojené, jejímž jedním z důsledků je i nevybalancovaná situace s dodávkami zemního plynu – po jádru druhého významného zdroje energií, mj. i pro dopravu.
Co se s tím dá dělat? Jak je možné zabránit tomu, aby tato nesmyslně jednostranná ideologie (bez alternativ, jak ti ideologicky správní politici dodávají) pokazila chod naší společnosti? Jak zabránit tomu, abychom předávali svoji zem a společnost našim dětem a vnukům v horším stavu, než v jakém byla doposud?
Často se ptám sebe sama, co bych měl udělat pro to, aby se výše uvedený scénář zhoršování našeho života dalšími a dalšími omezeními a restrikcemi z důvodu nějaké ideologie nenaplnil. Abych mohl na konci svých dní odejít s pocitem, že svět kolem mne je minimálně stejně svobodný jako jsme to zažili po roce 89 a že funguje i z pohledu obyčejných lidí lépe, než na začátku století. Mám jít bojovat proti hrozící ideologii omezující svobodu se zbraní v ruce jako Mašínové? Nebo se demonstrativně upálit jako Palach? Či založit nějakou protiprogresivistickou chartu a čekat, až si pro mne jednoho dne za její podpis přijdou? Případně sypat písek do ložisek, jak to dělali někteří dělníci ve Škodovce za války?
Ne. Ani jedno, ani druhé či další není můj styl a nemělo by to smysl. Jediné, co myslím, že mohu dělat, je využít svých znalostí a zkušeností a vyvracet bludy nebo ideologické smyšleniny a nahrazovat je racionálními fakty či upozorňovat na rizika. V oboru, který snad znám. Tedy v automotive, resp. v průmyslu a dopravě. Vnímám přitom, že boj s ideologií založenou převážně na panelu 999 (nebo kolika) pečlivě vybraných vědců (i možná „vědců“) v oblasti ekologie, klimatologie a dalších podobných disciplín je podobně sisyfovský, jako středověký boj Mikuláše Koperníka či Giordana Bruna proti papežské kurii o tom, zda je země kulatá či placatá.
Nechtěl bych se ale dožít určitého deja vu. Když jsem začal vnímat v gymnaziálním věku svět kolem sebe a seznamoval se s historií, tak jsem měl tehdy dost radikální výčitky vůči svým předkům. Proč se nebránili německému fašismu v roce 1938? Proč se vzdali? Proč se nebránili hrubému nátlaku komunistů v roce 1948? Proč tak hladce podlehli normalizaci po roce 1968?
Dnes vím, že tragédie roku 1938 byla vyvrcholením celého řetězce jednotlivých událostí minimálně dekádu předtím. Bylo to období postupných ústupků, takzvaně racionálního klidného řešení, akceptace požadavků menšin, které si tuto akceptaci v řadě případů vysvětlovaly jako slabost většiny. Byla to doba nátlaku ze zahraničí s jistě pro nás „dobře“ míněnými doporučeními všech těch Runcimanů a spol. Byla to doba, kdy jsme dopustili rozhodování o nás bez nás a pak jsme se už jen „rozumně“ a v klidu podřídili.
Podobně tomu bylo i ohledně brutálního nástupu komunismu v roce 1948. V únoru 1948 už byla demokratická většina tak mediálně/propagandisticky zpracovaná a obklíčená komunistickými fanatiky a jim bezhlavě věřícími dobrovolnými/“neziskovými“ přisluhovači, že na zvrat chodu událostí už myslím nebyl prostor. Rozhodování se přeneslo z parlamentních lavic na náměstí a s ideologicky zfanatizovanými davy zřejmě nebyla pro klidnější a pragmaticky uvažující většinový zbytek společnosti možná jakákoliv smysluplná diskuse.
Nejinak vnímám i normalizaci. Postupně se silným „bratrem“ v zádech ukrajovali fanatici i prospěcháři kousek po kousku svobody z prostoru normálního života běžných lidí v zájmu nějaké dle nich „lepší“, ideologie či „vyšších“ hodnot, až z toho byl svým způsobem žalář, kde snad vše bylo jen na povolení, množství zákazů a regulací převážilo významně tu část života obyvatel, ve které by mohli žít svobodně podle svého.
Nebudou mi tedy moje děti, možná spíš moji vnuci za dvacet, třicet, čtyřicet let zpětně vyčítat, jak mohla moje generace dopustit to, že pestrý a svobodný svět devadesátých let minulého století a první dekády století nového se změnil zase v šedošedý žalář, kde budou vládnout jen nařízení (z Bruselu, Berlína i z Prahy), zákazy, regulace, limity a život bude postaven na ponížených žádostech o granty, dotace a příspěvky či povolení (podobně, jako kdysi o poukaz na Spartaka, dovolenou v Tatrách, výjezdní doložku nebo devizový příslib)? A to vše s odkazem na jakousi „vyšší“ ideologii, „vyšší hodnoty“, „dobrovolná omezení“, jejichž oběti budeme muset prý strpět v zájmu lepší budoucnosti a záchrany planety, kterou nám budou přednášet kovaní ideologové z těch jediných „správných“ médií a „neziskových“ večerních univerzit třeba marxismu-ekologismu? (Na rozdíl od ideologie ekologismu proti ekologii nic nemám, naopak se snažím prostředí kolem sebe v rámci svých možností chránit a kultivovat, ale k tomu žádnou ideologii nepotřebuji)
S odkazem na historické zkušenosti předpokládám, že už se na mne někde vede nějaká složka. Nějaký ten tajný agent Bretschneider, Geheime Staatspolizei, StB, VKR*, akční výbor, domovní důvěrník nebo čeští elfové se určitě „nezakecají“ a odvedou svoji práci důkladně. Jsem si toho vědom, a to i s odkazem na český vtip z doby šedi: „Když si něco myslíš, tak to neříkej nahlas, když to řekneš nahlas, tak to nikde nepiš, když už to napíšeš, tak se ale nepodepisuj, no a když se pod to podepíšeš, tak se pak nediv…“ Takže se pod v.u. článek s plným vědomím podepisuji. Před nějakými patnácti dvaceti lety by mne ani nenapadlo, že takovýto odstavec někdy budu v životě ještě psát.
*VKR – vojenská kontrarozvědka (lidově kontráši), která zejména bděla nad vojáky, včetně vojáků základní služby, podobně, jako StB bděla nad ostatními civilními občany, aby nesešli z té ideologicky správné cesty a nenakazili tím své okolí