Co mě napadlo, když jsem neletěl z Hamburku do Prahy
V neděli v poledne bylo v Hamburku pěkné počasí a já v dobré náladě vyrazil směrem k hamburskému letišti, abych stihl let do Prahy v 15.10. Vždycky, když na letišti vystoupím z metra, tak si oveřuji, jestli nezměnili odletový terminal. Včera ho nezměnili, ale rovnou zrušili můj let.
I vydal jsem se do odletové haly, abych zjistil co a jak. Odletová hala byla narvaná lidmi, kteří zakopávali o svá a cizí zavazadla a byli stejně naštvaní jako já. Moje povolání je domýšlet věci, a tak mě okamžitě napadlo, jak ideální cíl pro teroristu s bombou nebo se samopalem by ten dav byl. V davu trochu ztraceně působíci policisté by asi moc nezmohli. Ale hamburští islamisté naštěstí zřejmě zrovna grilovali.
Závěr pro mě byl jasný: Nemá cenu ptát se po důvodech a výhledech. Dneska nepoletíš, hochu. Praha je naštěstí blízko, a tak jsem nemusel - na rozdíl od těch, kteří chtěli do New Yorku - na letišti přespat a zkusil jsem železnici. Na hlavní nádraží jsem dorazil ve 14.35 a ve 14.51 jel vlak do Prahy. Proti svým zásadám jsem investoval do I. třídy a udělal jsem dobře. Díky tomu jsem měl privilegované postavení a předběhl davy těch, kteří také chtěli koupit jízdenku. A navíc jsem si mohl koupit i místenku. Obojí se velmi vyplatilo, i když levné to nebylo. Zato bylo v jediném vagonu I. třídy možné sedět jinde než na schůdkách či na zemi a dalo se i (pravda, teoreticky) pracovat.
Takže všechno dobře dopadlo? Vůbec ne. Měl jsem být v Praze v 16.20 a dorazil jsem až ve 21.35, air condition byla nastavená na příliš chladno a spolucestující byli velmi upovídaní. To mi vadí i v letadle, ale tam to trvá jenom hodinu, tady bratru hodin šest.
Prokletí eficience
Vím, že to také dobře znáte. Můj život je nastavený na eficienci, to znamená stihnout v co nejkratší době s co nejnižšími náklady co nejvíce. A tenhle koncept nevyšel ani mně, ani správě hamburského letiště. Eficience na letišti znamená co nejlevněji stihnout co nejvíce a to vede k vysoké komplexitě. Důvodem kalamity byl zkrat kvůli poškozené izolaci jednoho měděného kabelu. Zkrat poškodil i sousední kabely a to vše se stalo v letištní elektrárně.
Předpisy vyžadují dva na sobě nezávislé elektrické systémy. A ty na letišti také existují. Ale zřejmě byly přece na sobě v nějaké formě závislé, protože „zkrat zasáhl srdce elektrárny, která přestala kompletně fungovat“, prohlásil zástupce letiště Michael Eggenschwiller. Až poté, co bylo vyměněno 42 kabelů o délce 540 metrů, začala elektrána ve tři hodiny v noci pracovat.
Letecký expert Horst Kläuser hovořil v televizi o tom, že došlo k dominovému efektu, protože se jedná o velmi komplexní systémy, ve „kterých je velmi mnoho věcí zřetězeno. A vypadne-li jedna z nich, mohou v důsledku toho vypadnout i další.“
Cena eficience, tedy co nejlevněji a nejrychleji co nejvíce dosáhnout, je komplexita. V komplexní soustavě musí vše perfektně fungovat, protože vše na sobě závisí. Každá část podmiňuje funkčnost celku. To znamená, že komplexita znamená výkonnost, ale i zranitelnost. Obvyklý recept na to, jak odstranit zranitelnost komplexních systémů, je snaha myslet ještě na víc, než na všechno. A celek se tak stává stále komplexnější.
Myslet na víc, než na všechno
Co dělat? Kdybychom nechtěli eficienci, ale „pouze“ efektivitu, tak by naše úloha byla snazší. Efektivita znamená dosažení cíle, ale ne se stejným důrazem na rychlost a co nejnižší náklady.
Jenomže moderní společnosti žijí pod diktátem ekonomického růstu a maximalizace zisku. To vlastně již není potřeba, protože v moderních společnostech se již nemusí řešit tradiční úloha hospodaření, totiž „nedostatek“. Ale my jedeme dál, protože chceme ekonomický růst pro růst samotný.
Důsledkem tohto myšlení je i ekonomizace politiky. A proto když něco v politice nefunguje, tak se tomu snažíme zabránit tím, že také myslíme na víc, než na všechno. A v důsledku toho přidáváme další a další předpisy a normy. Ty však jenom zvyšují složitost vládnutí a vyvolávají „zkraty“ - jako na hamburském letišti.
Správná cesta by byla snížit počet (tak jako tak nedosažitelných) cílů a soustředit se na to, co je opravdu podstatné. Řízení společnosti by se tak zjednodušilo. A tím jsem opět u hlavního tématu Realistů. Zapomeňme na nedosažitelný perfekcionismus, snažme se řídit pouze opravdu důležité věci. Hledejme to podstatné a používejme k jeho dosažení účelná a účinná opatření.