První světová válka vznikla vlastně tak trochu kvůli koloniím, protože nově vzniklé Německo poněkud zaspalo. Naopak druhá světová válka udělala za kolonialismem tečku. Osvobozené národy doufaly ve svou světlou budoucnost, než zjistily, že to v konkurenčním tržním prostředí není tak jednoduché. Potýkají se s diktátorskými režimy, korupcí a vyvážejí hlavně potraviny a suroviny, jako za kolonialismu.

I my jsme po sametové revoluci vlastně prošli podobným procesem. Náhle jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, a nemuseli se už ptát v Moskvě. Tak jsme také podlehli některým iluzím. O nepolitické politice, a že se všichni na světě mají rádi. Vzdali jsme dobrovolně svůj dobře fungující zbrojní průmysl a uvolnili prostor francouzským a britským firmám. Dnes už si zase tak moc nemůžeme dělat, co chceme, ale poučili jsme se.

Zdá se, že obdobnou kocovinou prochází v současné době Evropa i Spojené státy. Do těžiště jejich pozornosti se dostaly záležitosti, nad kterými zůstává rozum stát. Omlouvat se za svoji historii, která položila základ současné prosperity, řešit, kým se kdo cítí být, poroučet větru a dešti. Zavádět ekologické limity, které podvazují konkurenceschopnost...

Zatímco naše kulturní oblast má tyto důležité starosti, tak zbytek světa nezahálí. Čína, Turecko, Saúdská Arábie a i jiní pochopili, že kdo ovládne prudce narůstající třetí svět, bude hegemonem. Čína už dlouho investuje v Africe. Staví infrastrukturu, kupuje přístavy a těžební komplexy. Islámské země na to jdou přes víru a začínají mešitami. Erdogan přislíbil, že Turecko v nejbližších letech zdvojnásobí obchodní výměnu s africkými zeměmi na 50 miliard dolarů ročně - to by byla asi třetina jeho současného obchodu z EU. Nezapomíná ani na vojenskou přítomnost, základnami v Somálsku a podporou libyjské vlády drony a dobrovolníky. Ani Izrael nelení a má v Africe důležité hospodářské kontakty.

Čína je hlavním partnerem řady rychle se rozvíjejících afrických ekonomik jako Sierra Leone, Gambie, Kongo, Etiopie či Uganda. Chce, aby čínské zboží dominovalo všude, a umí těmto iniciativám dát i poetické názvy jako iniciativa Pásu a stezky. Čína je africkým největším obchodním partnerem, dostupná data ukazují, že patří mezi tři největší importéry všech afrických zemí kromě Západní Sahary, Nigeru a Středoafrické republiky. U exportu je tomu tak u více než poloviny afrických států. Čína svoji pomoc prakticky ničím nepodmiňuje. Kromě toho, že nesmíte uznávat Tchaj-wan. Poskytuje větší půjčky s delší dobou splatnosti, s nižším úrokem a je ochotná si jejich splacení vybrat jinak než finančně, třeba v surovinách. Z nuly na 48 vzrostl v Africe od roku 2002 počet Konfuciových institutů. Úkolem těchto institucí, které působí po celém světě, je šířit čínskou kulturu. Ruku v ruce s investicemi do infrastruktury jde i čínská dominance v afrických telekomunikačních technologiích. Snaží se i Rusko, hlavně v oblasti zbraní.

V této důležité oblasti Evropa a USA zaostávají. Ani my se nijak zvlášť nesnažíme. Ten, kdo ovládá ekonomiku oblasti, má v ní i nezanedbatelný vliv. To si tyto kdysi druhořadé mocnosti jasně uvědomují. V dnešním uspěchaném světě usilujícím o růst nemůže žádná oblast zůstat nepovšimnuta a ponechána, ať si žije po svém. Nejdříve přijdou školy či mešity, továrny a pak koho chleba jíš ….

Nejde jen o to, že jim třeba poradí. Zkuste to v Evropě, tam je zatím chleba dost a pomohou tam vycestovat. Za čas nás vytlačí ze zbývajících trhů a převezmou rozvoj technologií. Prostě převezmou iniciativu, z které jsme tak trochu unaveni.