Moderní ocelářství, jak jej známe dnes, má své historické kořeny v Evropě. Regiony jako britský Sheffield a jeho slavná ocel, Port Talbot, belgická provincie Lutych, německé Porúří, ale i naše Ostrava a Třinec byly průkopníky technologií, které umožnily rozvoj masové výroby oceli. Evropa sehrála zásadní roli v definování moderních standardů metalurgie, a byla to právě ona, kdo formoval základní pilíře průmyslové éry.

Evropské dějiny moderní doby jsou neoddělitelně spjaty s výrobou oceli. Během 19. století stála Evropa v čele průmyslové revoluce. Díky pokroku v metalurgii, jako byl Bessemerův konvertor, se rozběhla masová výroba surové oceli. Velká Británie dominovala světovému trhu, Německo ji následovalo, a kontinent se stal ekonomickým i vojenským hegemonem. V roce 1870 tvořila britská produkce téměř 40 % světové výroby [1], v roce 1913 už Německo překročilo 19 milionů tun a dostalo se hned za Spojené státy [2].

Po druhé světové válce zažila Evropa další fázi hutního růstu, avšak od 70. let se těžiště světové výroby přesunulo. Japonci, Korejci a posléze Číňané nabídli levnější produkci, rozsáhlé státní dotace a rozvojovou dynamiku. Dnes tvoří Čína více než 54 % světové výroby surové oceli [4], zatímco Evropská unie v roce 2023 dosáhla historického minima, jen 126 milionů tun [5].

World Steel Association – World Steel in Figures 2024

Poznámka: Údaj za „Svět“ zahrnuje i ostatní státy, které nejsou v grafu samostatně uvedeny. Čísla jsou zaokrouhlena.

Tlak je trojí. Prvním jsou extrémní ceny energií – evropské podniky platí za elektřinu násobně více než jejich konkurence v USA či Asii. Druhým je levný dovoz, především z Číny, Indie, Turecka či Alžírska, který v některých sortimentech pokrývá až 30 % trhu EU [6]. Třetím faktorem je politická zelená transformace.

Evropské hutě jsou dnes nuceny změnit celý technologický princip své výroby. Přechod na elektrické pece, vodíkové procesy či uhlíkovou neutralitu vyžaduje investice v řádech miliard eur. Nejde však o organický vývoj uvnitř oboru, hutě nejsou přirozeným iniciátorem těchto změn, ale jsou do nich tlačeny. Politická rozhodnutí přeformulovala technické fungování tohoto odvětví, aniž by zohlednila návratnost investic či schopnost podniků tyto přeměny samy unést. Je otázkou, nakolik mohou výrobci nést náklady sami, pokud se nejedná o jejich volbu, ale o vynucené přenastavení jejich existence.

Současný tlak na dekarbonizaci ocelářství není primárně výsledkem tržního vývoje, ale důsledkem politických rozhodnutí a regulací. Hutě tak nejsou přirozenými nositeli inovací, ale plní mandatorní požadavky, které mohou zásadně ovlivnit jejich hospodářskou stabilitu. V tomto kontextu je legitimní otázkou, zda by podniky, jež musí investovat miliardy do změn, které si samy nevyžádaly, neměly mít nárok na systémovou kompenzaci. Takový přístup by respektoval princip odpovědného přechodu a pomohl zachovat strategické výrobní kapacity na území Evropy.

Situace v České republice je varovná. V roce 2024 byla domácí produkce surové oceli nejnižší v historii [7]. Společnost Liberty Ostrava je v insolvenci. Třinecké železárny, poslední česká huť, je vystavena podle vlastních vyjádření nekomfortní situaci.

Výroba oceli není tajemstvím a k poklesu evropské produkce z původních objemů by pravděpodobně docházelo vlivem rozdílných nákladů nebo surovinové dostupnosti postupně přirozenou cestou až do určitého optimálního stavu jako tomu bylo ostatně i v minulých desetiletích. Téměř jistě však není takovým optimálním stavem hypotetická nulová produkce v Evropě. Ne každý musí být nutně příznivcem těžkého průmyslu a prvovýroby, lze se však pravděpodobně shodnout, že tento sektor spolu s kvalitní energetickou soustavou přispívá k tvorbě reálného bohatství. Přispívá k němu stejnou měrou i ekonomika služeb?

Zánik hutního průmyslu by však neměl jen hospodářský dopad. Ocelářství není izolovaný sektor, je napojeno na automobilový, strojírenský, stavební a obranný průmysl. Podle studie CEVRO z roku 2025 se odvětví podílí na zaměstnanosti desítek tisíc lidí, a na každého pracovníka v hutnictví připadají až tři další v navázaných profesích [9]. Kromě toho ocel představuje klíčovou surovinu pro obranný průmysl, dělostřelectvo, pancéřování, nosné konstrukce i strojní díly bez ní nevzniknou. V posledních letech slýcháme o možném vojenském ohrožení Evropy, takže i tento aspekt je třeba zvažovat. Případní nepřátelé nám dodávky poskytovat nebudou.

Evropská unie se tak dostává do paradoxní situace: usiluje o suverenitu, ale zároveň ztrácí kapacity, které ji tvořily. EUROFER varuje před deindustrializací a ztrátou know-how. Pokud evropský průmysl odejde, Evropa nebude jen zdánlivě ekologičtější, bude také závislejší, chudší a zranitelnější.

V této situaci nelze očekávat zázrak. Ocel je konzervativní odvětví, které potřebuje stabilní prostředí, rovné podmínky a strategické vedení. Pokud je společnost považuje za příliš špinavé, náročné nebo zbytečné, zaniknou. Ale s nimi zmizí i to, co z Evropy kdysi činilo silný a nezávislý kontinent.

[1] OECD, publikace Iron and Steel Industry, různé ročníky; International Iron and Steel Institute, Statistical Yearbooks

[2] International Iron and Steel Institute (1980)

[3] Technický týdeník – Největší ocelářská města v EU

[4] World Steel Association

[5] The European Steel Association (EUROFER)

[6] Ocelářská unie

[7] Seznam Zprávy – „Produkce českých hutí je nejnižší v historii“

[8] Svět hospodářství

[9] Hrot24 – „Bez zásahu státu může české ocelářství zaniknout do 10 let“