Důchody jsou aktuální téma. Hledají se řešení. Kladu si otázku. Hledají se opravdu, nebo se řešení zase jen odkládá?

Pamatuji si dobu, kdy byl ministrem financí ČR Ing. Ivan Kočárník, CSc., a kdy se po revoluci schvalovala tzv. nová daňová soustava (zákony se připravovaly dlouhou dobu, byly rozsáhle připomínkovány, schvalovaly se v roce 1992, nová daňová soustava platila od roku 1993). Na ministerstvu financí se tehdy konala řada porad s řediteli finančních úřadů. Cílů bylo několik. Jedním z hlavních bylo nedopustit deficitní státní rozpočet. Tehdy totiž každému nápadu na financování nových výdajů ze státního rozpočtu musela předcházet analýza jakými příjmy bude tento výdaj pokrytý. Byla to samozřejmost. Porad jsem se jako tehdejší ředitel jednoho finančního úřadu také zúčastňoval. Vím, o čem hovořím.

Přesto, že se zavedením nové daňové soustavy nezůstal v oblasti daní „kámen na kameni“, tak byl cíl státního rozpočtu v tehdejší turbulentní době naplněn. Státní rozpočet skončil jako přebytkový, saldo činilo v roce 1993 +1,1 mld. Kč, (pro připomenutí, státní dluh nastřádaný za existenci státu činil tehdy částku 158,8 mld Kč).

Je zbytečné hovořit o tom, že ministrem financí byl všeobecně uznávaný odborník, který měl vysokou autoritu a respekt jak na ministerstvu financí, tak i u podřízených finančních úřadů. Nebo že by také tehdejší ministři vlády přistupovali trochu jinak ke svému slibu „věrnosti České republice“ (čl. 69, odst. 2 Ústavy České republiky)?

Nastala doba covidová. Vláda se vzájemně trumfovala s opozicí v tom, co všechno hradit ze státního rozpočtu. Pamatuji si např., jak se na jaře v roce 2020 ministryně práce (ČSSD) dohadovala se šéfkou TOP 09 o tom, kdo že přišel s nápadem na zvýšení ošetřovného. Pozor, ne o tom, za jakých podmínek ošetřovné vyplácet nebo o tom, kde na to vzít. Ale o tom, kdo je autorem návrhu a kdo by proto měl sklízet předpokládané ovace voličů. Hlavní media informovala o tom, co je již v souvislosti s covidem hrazeno ze státních rozpočtů v zahraničí, a co by tedy „zcela jasně“ mělo být hrazeno i u nás. Polovina státních úředníků seděla doma a pobírala stejný plat, jako kdyby byla v práci… Deficit státního rozpočtu se začal počítat ne v miliardách ale ve stovkách mld. Tento trend s novou vládou pokračuje. Plánovaný schodek státního rozpočtu na rok 2023 činí 295 mld. Kč! Rotačky na tištění inflačních peněz jedou naplno…

Vyplácení důchodů se řídí zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. Nejvýznamnějšími důchody jsou důchody starobní a invalidní. V obou případech je pojistnou událostí neschopnost důchodců pracovat. V prvém případě z důvodu věku, v druhém případě z důvodů invalidity. Pojištěnec má nárok na starobní důchod tehdy, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a splňuje další podmínky stanovené v zákoně (§ 28 zákona) a nárok na invalidní důchod tehdy, jestliže jeho pracovní schopnost poklesla nejméně o 35 %. Zatímco v případě invalidních důchodů zkoumají pokles pracovní schopnosti ostražité posudkové komise, v případě starobních důchodů je neschopnost (ev. omezená schopnost) pracovat presumována a nikdo nic nezkoumá. Kladu si otázku. Mají starobní důchody sloužit k tomu, aby si ti pojištěnci, kteří přes svůj důchodový věk o pracovní schopnost nepřišli, podstatně navýšili svou životní úroveň a pobírali souběžně jak starobní důchod, tak i příjem ze zaměstnání? Pozor, já vůbec nemám na mysli soukromý sektor a jeho zaměstnance. Ti si platí důchodové pojištění ze soukromých prostředků.

Mám na mysli zaměstnance státu. Kladu si opět otázku, je morální, aby starobní důchod pobírali např. státní úředníci pod služebním zákonem, a přitom např. dále pracovali ve státní službě (určitě jako „zcela nepostradatelní“) a byli tak státem placeni dvakrát? Takovou sociální zhovadilost si nedovolil ani socialistický stát na své „vítězné cestě ke komunismu“. Kde zůstala morálka a solidarita lidí, a proč media tyto případy nepranýřují? Možná, že někdo přijde s argumentem. Pokud občan splní podmínky na vyplácení starobního důchodu, tak mu v právním státě musí být tento důchod vyplácen. Ano, ale zákony vytváří parlament a může je proto měnit. U státních úředníků pod služebním zákonem navíc velice jednoduše. Stačilo by např. zahrnout pobírání starobního důchodu mezi překážky k výkonu státní služby. Máš-li důchodový věk a chceš pracovat, tak pracuj, důchod nebudeš brát, ale budeš si navyšovat procenta a základ. Tímto jediným opatřením by bylo možno ušetřit prostředky v řádu několika miliard ročně.

Protože se v minulosti tzv. důchodový účet stal součástí státního rozpočtu, tak vývoj státního rozpočtu a priority v něm ovlivňují i situaci v důchodovém pojištění. Léta se mluví o auditu počtu zaměstnanců státu. V minulosti např. zaznělo z rezortu financí, že eviduje 16 tis. černých duší (neobsazených tabulkových míst na která se ale čerpají mzdové prostředky). Jaká je situace nyní, nevím. Vím pouze, že ve veřejném sektoru pracuje v ČR v podstatě každý čtvrtý zaměstnanec, což je v rámci EU zcela nepřiměřený, neudržitelný a do očí bijící nadstav. Bylo by zde možné porovnávat počty pracovníků ve školství na jednoho žáka u nás a v EU, počty policistů na tisíc obyvatel u nás a v EU atd. atd. Každý si může potřebné informace „vygooglovat“. A co letadla? Jsou opravdu gripeny tak špatné, že musíme pořizovat za desítky miliard letadla nová? A vydrží ta nová skutečně do roku 2070, jak se nás snaží přesvědčovat armádní specialisté?

Kam se také dostalo samotné pojetí státní služby? Tím, kdo slouží, má být státní zaměstnanec, ten, komu se slouží, má být občan tohoto státu. Není to naopak? Nesvědčí o tom i ta skutečnost, že platy ve státním sektoru začaly být před několika lety vyšší než v privátním sektoru. Přitom je to privátní sektor, kdo stát financuje. Jak je tomu ve světě? Kladu si otázku. Bude tento problém stávající vláda se silným mandátem skutečně řešit nebo rozhodne zase jenom touha po moci a vše co s tím souvisí? Zřizování zcela nových institucí a navyšování počtu náměstků na některých úřadech mnohému napovídá…

V minulosti jsem četl, že kvalitu společnosti je zapotřebí posuzovat podle toho, jak se chová vůči svým nejslabším a nejzranitelnějším. Někde prý koluje petice za změnu posuzování invalidity u osob s autoimunitním onemocněním, chytám se ji podepsat…