19.3.2024 | Svátek má Josef


TÉMA DNE: Daň z nemovitosti

8.2.2023

Na začátku 90. let přešly do vlastnictví obcí bytové domy, které byly státní a spravovaly je Podniky bytového hospodářství. Když píši státní, mám na mysli domy, které byly po vítězství dělnické třídy v roce 1948 jejich majitelům zestátněny, zabrány, no prostě ukradeny. Socialismus přece nemohl existovat s tím, že by mu nějací páni domácí vykořisťovali nájemníky tím, že by vyžadovali placení nájemného. K tomu vykořisťování je třeba podotknout, že vlastnit jeden dům, to nebyl žádný sukces, spíš hodně starostí. Když už to ale bylo vlastnictví tří a více domů, ty už uměly rodinu majitele slušně uživit a řekněme si pravdu, dávaly mu i určitý společenský status. Takoví majitelé byli většinou stavebníky, nebo potomky těch, kteří domy postavili. A nebyli to pouze jednotliví majitelé, ale pro svoje zaměstnance stavěly i banky, pojišťovny a také později i stavební družstva (prvorepubliková družstva je jiná kapitola). Všem těm jednotlivcům i skupinovým vlastníkům byly bytové domy znárodněny bez náhrady, tj. ukradeny ve prospěch státu. A tehdejší stát tvrdil, že on je zástupcem dělníků, rolníků a pracující inteligence. Majitelé nemovitostí se do žádné z těchto kategorií nevměsnali, protože to byli buržousti a vykořisťovatelé. Ale stát přece nemůže malovat chodby, vyměňovat žárovky, či zasklívat okénka ve sklepích, jak to dělal, či nechal dělat pan domácí. A proto právě vznikl onen specializovaný podnik. Už si vzpomínáte? Bylo to ono slavné OPBH. Pamětníkům nemusím tuto organizaci, přibližovat, nepamětníci by se s ní měli seznámit. Byla to správcovská firma, která nejen byty spravovala, vybírala nájemné, ale i žadatelům bydlení přidělovala. Podívejte se na film Konec vodníků v Čechách a tam uvidíte, jak to v praxi vypadalo. Ale ve filmu je to vlastně legrace, ve skutečnosti to byla tragédie. Prostor článku neumožňuje popisovat, jak bylo stanovováno nájemné, kdo na OPBH mohl sedět v kanceláři, kdo sepisoval žádosti o opravy (zbytečně), kdo myl v jednotlivých domech schody, či kdo přiděloval uvolněné byty. Navíc se pro zvětšení bytového fondu některé velké byty rozdělovaly a na některých domech se, k nemalému údivu, spíš zděšení původních majitelů, přistavovala další patra s novými byty. Samozřejmě už bez jejich svolení a většinou i ke zděšení statiků, kteří doufali, že domy jsou dostatečně dobře založeny a zátěž jednoho či dvou dalších pater unesou. Nájemné bylo stanovováno, nikoli vypočítáváno, bez započítání rezervy na opravy. Jak to mohlo dopadnout? To jsme viděli také všichni. Otlučené omítky, děravé střechy, padající balkony, špinavé chodby, svítidla bez žárovek ….

Po roce 1990 stát původním vlastníkům-jednotlivcům-domy vrátil. Právnické osoby nebyly do restitucí zahrnuty a tento „dáreček“ spadl zákonem ze státu na obce. Ty viděly, kam to stát dotáhl a měly vlastně jediné řešení. Tyto domy jejich nájemníkům prodat. Proč nedarovat? To odporovalo znění jiných zákonů a tak vlastně vznikl postupně velmi propracovaný systém privatizace domovního fondu. (Mám na mysli původní podmínky pro privatizaci, jednoduché, přehledné, platné přibližně do r. 2005. A pokud se ozvou hlasy, že privatizace skýtala prostor ke spekulacím, tady ať je brán v potaz charakter, poctivost, slušnost či neslušnost těch, kdo prodej organizovali.) Nájemníci se zprvu na privatizaci dívali s nedůvěrou, ale postupně si uvědomili, že za velmi dobrou cenu získají vlastní střechu nad hlavou, vlastní bydlení, o které se budou starat. A protože český národ je národem chalupářů, většinou se starat uměli. Do deseti let byly ulice měst úplně jiné, domy opravené, předzahrádky opečovávané. (Z utržených peněz z privatizace obce na velké opravy novým majitelům přispívaly.)

Už víte, kam mířím? Ten, kdo jednou měl konečně možnost mít tu svoji střechu nad hlavou, ten přece nebude nikdy volit takovou politickou stranu, která by mu chtěla tu jeho poctivě zaplacenou střechu zestátnit, znárodnit, prostě ukrást. Nebo mu nastavit takové podmínky, které by ho donutily tu svoji opečovávanou nemovitost prodat a jít znovu do nějakého nájmu či podnájmu, kde by nemusel mít žádnou jistotu a kde by už nic nebylo jeho. (Tady bychom opravdu neměli podceňovat typickou českou vlastnost, díky které snad každý má rád tu svoji chatu, chalupu, teď už i svůj byt či dům.)

Podmínky pro privatizaci domovního fondu (teď budu zjednodušovat) byly dány zákony. A byla tu i tehdy stanovená a kupujícím známá daň z nemovitosti. Daň, která je příjmem nikoli státu, ale přímo obce, kde dům stojí. Daň, která, jak je často zmiňováno, je daleko nižší, než jaká se platí v sousedních státech. (Přitom ale není zdůrazňováno, že i příjmy jsou v jiných státech jiné a také že náklady na vlastní bydlení se různí). Tuto daň některé obce nedávno zvyšovaly až dvojnásobně a dnes se proslýchá, že ji chce upravit i stát. Směrem, jak jinak, než nahoru.

Tady stojí za zamyšlení, co je to vlastně daň z nemovitosti. Je to platba za služby, které pro svoji nemovitost vlastník od státu či obce dostává? Je to platba za to, že ulice kolem domu je vydlážděná, kanalizace funguje, nějaký živel vám nevytluče okna a nevykrade dům, protože nedaleko bude strážník buď obecní nebo státní, který jej odchytí a zavře do šatlavy? A nebo je tato daň považovaná za bezednou studnici příjmů, které se vybírají podle uvážení obce či státu podle toho, kolik obec či stát utratí? A protože obce či státy nemají vlastní peníze a rády utrácejí nikoli své, ale naše peníze, měli bychom podle výše všech daní, ale zvláště daně z nemovitosti, která je velmi snadno kontrolovatelná, uvažovat, koho chceme, aby nám spravoval věci veřejné, čili aby vládl. A znovu musím zdůraznit, že taková byla i idea privatizace: ten, kdo si koupil vlastní bydlení, ten, kdo si je opravil, ten kdo je udržuje a spravuje, už nikdy nemůže volit toho, kdo by mu jeho bydlení zestátnil, znárodnil, prostě ukradl.

Protože se v posledních dnech o zvýšení daně z nemovitosti hovoří, měli bychom být velmi ostražití. V žádném případě bychom neměli sednout na vějičku nějakému vykukovi, který by začal veřejnost uklidňovat a vymýšlet možnost finanční kompenzace těm, kdo by na vysokou daň z nemovitosti neměli. Samozřejmě že z peněz státního rozpočtu, čili opět z našich peněz.