SVĚT: Vyhnání z rájů?
Boháči si zvykají, že vyšší daňové zátěži neuniknou
Boháči mají ulitou v daňových rájích astronomickou sumu dvaatřiceti bilionů dolarů. To je zhruba majetek odpovídající tomu, co by při současné výkonnosti česká ekonomika vyprodukovala za nějakých dvě stě let.
Čerstvé údaje publikované bojovníky s daňovými ráji překonávají výrazně dřívější odhady a je samozřejmě otázka, nakolik odpovídají realitě. Je ale skutečností, že objem majetku schovaného v různých obskurních zemičkách v Karibiku i jinde po světě roste i přes masivní úsilí nejmocnějších zemí světa chránit své daňové příjmy a držet své daňové poplatníky hezky u nohy.
Tažení proti bezpečným přístavům
Je to boj, který bude nekonečný a v němž ministři financí nikdy nedosáhnou žádného konečného vítězství. Funguje zde totiž onen prastarý tržní princip, který říká, že když existuje poptávka, bude vždy existovat i nabídka. A poptávka po službách, které umožní schovat alespoň nějakou část příjmů před všetečným berňákem, je věčná. Mnoho zemí, které jsou daňovými ráji, navíc vlastně nemá moc šancí nabídnout na světovém trhu něco jiného než tyto služby plus slušný rum a něco přímořských letovisek. Přesto se i těm, kteří úkryty před daněmi nabízejí, komplikuje život. Je známý případ starý jen několik let, kdy německá zpravodajská služba získala data s údaji o daňových poplatnících několika evropských zemí, kteří měli slušné majetky na účtech lichtenštejnských bank a nějaké to euro navíc z nich vyždímali.
Také pověstné informační bezpečí švýcarských bank už není, co bývalo. A údaje o účtech daňových poplatníků s domicilem v Evropské unii se hezky předávají příslušným ministerstvům financí ke kontrole řádného zdanění.
A co takhle přiměřené zdanění
Odpovědí ekonomického liberála na existenci a prosperitu daňových rájů je jasné konstatování, že pokud by bylo zdanění boháčů na nějaké přijatelnější úrovni, tak by ze svých vlastí své peníze neodkláněli, řečeno českým novotvarem exministra Kocourka, na Kajmanské ostrovy, do Belize či jinam.
Ačkoli autor tohoto textu je zatvrzelý liberál, musí připustit, že platnost této teze je trochu omezená. Daňové ráje využívají i boháči ze zemí, kde daňové zatížení není veliké. Třeba z Ruska. Jenže tam platí, že ani tak nejde o zdanění úroku z depozita jako o zachování jistiny na účtu v případě, že se nějaký mocnář či gubernátor usnese, že dotyčný boháč si své bohatství nezaslouží, protože se dostatečně nezasloužil o vlast a jeho rodinu.
S tím, jak bohatne řada zemí, o nichž lze tvrdit, že jde o demokratická zřízení, jen s velkou nadsázkou, a zejména s bohatnutím tamních elit, které si dobře uvědomují sporný původ svého bohatství, roste i zájem o bezpečnou kasičku někde daleko na druhé polokouli.
Přesto se diskusi o výši a efektivitě zdanění nelze vyhnout. Před zhruba měsícem podráždil britský premiér David Cameron čerstvého francouzského prezidenta Hollanda, když prohlásil, že bankéři v londýnské City jsou připraveni na příliv bohatých Francouzů, který lze očekávat poté, co bude ve Francii zavedeno zdanění velmi vysokých příjmů ve výši až sedmdesát procent. A nemusí jít až o tak prohibitivní zdanění příjmů, které vyhání bohaté lidi s jejich daněmi z vlasti.
Lidé, kteří vydělávají velké peníze, velmi dobře vědí, že současný stav veřejných financí ve většině vyspělých západních zemí je neudržitelný a neřešitelný bez postupného růstu daňové zátěže. Také dobře vědí, že právě oni půjdou na to stříhání první. I v Česku zavádí pravicová a jinak obdivuhodně liberální vláda solidární daň na vysoké příjmy. Nikoli snad proto, že by ministr Kalousek věřil, že mu to nakrmí pokladnu, ale aby utišil ten dav skandující na Václaváku, že za každým větším než zcela malým majetkem je nutně krádež. Tak je třeba uklidit, co se dá, dřív, než na to stříhání dohola dojde.
Mimochodem, i když Česko nepatří mezi země s vysokými daněmi z příjmu, vyvedli fakticky všichni skuteční čeští boháči své majetky na Kypr, Nizozemské Antily, do Gibraltaru a dalších destinací, které jsou považovány za daňové ráje. Nejde totiž zdaleka především o daně z příjmu, ale o zdanění kapitálu a finančních transakcí, kde kromě jiného vidí politici Evropské unie ten správný zdroj dodatečných daňových příjmů. A také o anonymitu při provádění složitých, ale přesto legálních transakcí, které se bez té anonymity nikdy nikde neodehrají.
Prostě daňové ráje i přes veškerý boj mocných států přežijí, byť se jejich seznam může a bezpochyby také bude měnit. Přinejmenším dokud nezačne světová revoluce podle představ Lva Trockého. Pak, jak pravil jistý lidový klasik v poněkud obhroublejší formě, "přijde doba, kdy budeme mít prdlajs oba", a daně přestanou být problémem.
Autor je šéfredaktor týdeníku EURO
MfD, 25.7.2012