Žijeme v době únavy z techniky. Přesto platí, že věda a technika zůstávají největší nadějí
Snad každý, kdo vyrůstal v padesátých až osmdesátých letech, pamatuje atmosféru všeobecného technického optimismu, která tehdy vládla. Člověk pronikl do vesmíru, očkování a antibiotika vymýtily většinu nakažlivých chorob, automobil přestal být luxusním zbožím, komunikační satelity umožnily televizní spojení s kterýmkoli koutem Země. Dieselův motor, umělá hnojiva a pesticidy dokázaly nebývale zlevnit potraviny. Díky těmto vynálezům prožíváme věk bezprecedentní hojnosti a komfortu: ještě ve čtyřicátých letech se třetina našich předků věnovala namáhavé a nevýnosné práci v zemědělství. Nyní jsou to tři procenta, přičemž namáhavost výrazně poklesla.
Tyto velké úspěchy vyvolaly ještě větší očekávání. Podle nich mělo lidstvo již dávno vyřešit problém řízené jaderné fúze (o níž se již zhruba od roku 1960 tvrdí, že jde o technikálii, která bude doladěna během nejbližšího desetiletí). Inteligentní roboti již dávno měli sloužit lidem, počínaje obsluhou v kavárně a konče bezchybným řízením světového hospodářství, jak je popsáno v poslední kapitole povídkové knihy Já, robot od Isaaca Asimova z roku 1950. Lék na rakovinu měl být již dávno samozřejmostí.
Dystopie
Skutečnost? Na řízenou fúzi stále čekáme, i když poslední pokusy jsou prý velmi slibné. Umělá inteligence je do jisté míry realitou, ovšem nečekali jsme, že bude aplikována v oblasti cílené reklamy, případně mnohem horších průniků do soukromí. Nečekali jsme ani možnost jejího využití v oblasti falšování fotografií a videozáznamů. Technický optimismus nám bránil vůbec si představit možnost, že se inteligentních sledovacích technologií zmocní totalitní stát jako komunistická Čína.
Pokud jde o demokratický svět, mimo veškerou fantazii stála možnost zneužití „digitální stopy“ pro politické vydírání. Skutečnost, že lidé v tzv. svobodných zemích dnes mohou přijít o kariéru jen kvůli příspěvku na sociálních sítích (třeba i řadu let starému), je jednoznačně dystopická. Něco takového nenapadlo ani George Orwella, ani Aldouse Huxleyho. Tito autoři kreslili chmurné obrazy totalit, ale průnik totalitních praktik do demokratického systému si neuměli představit.
Pokud jde o řízení světového hospodářství, žádná obdoba Asimovova geniálního robotického centrálního plánovače není na obzoru. Nemusíme toho litovat, neboť jakkoli výkonná umělá inteligence nemá kapacitu srovnatelnou s decentralizovaným, masivně paralelním počítačem v podobě miliard mozků jednotlivých ekonomických subjektů.
O to více překvapí, že lidstvo dodnes nezná správné řešení ani tak dílčího a zdánlivě jednoduchého problému, jakým je optimální měnová politika. V roce 2007 se ukázalo, že tehdejší měnová politika nefungovala jako prevence proti finančním krizím. Od té doby se měnová politika smrskla na volbu mezi rychlou (jednocifernou) a ještě rychlejší (dvojcifernou) peněžní expanzí. Světové centrální banky jsou řízeny inteligentními a vzdělanými lidmi, kteří používají ten nejprimitivnější možný nástroj s masivními vedlejšími účinky. Vskutku nelichotivé svědectví o stavu ekonomické profese.
Přehnaná očekávání mívají za následek deziluzi, která ústí ve skepsi. Pesimistický pohled na měnovou politiku vedl ke vzniku kryptoměn. Měna nezávislá na státu (či jiné centrální autoritě) nebude podléhat neustálému inflačnímu znehodnocení. Státy skutečně cítí ze strany kryptoměn ohrožení svého monopolu. To je důvodem radikálního kroku čínské vlády proti bitcoinu v poslední době. Čína, která je na tisku peněz závislejší než kterákoli jiná velká ekonomika, má důvody se bát.
Skepse se týká i medicíny (rakovina stále zabíjí) a zejména očkování. Ještě historicky nedávno byly pochybnosti v tomto směru věcí hrstky paranoiků. Nedůvěra ve stát i skepse vůči technickému pokroku však vedla ke vzniku masového „anti-vax“ hnutí. Je to iracionální: očkování je jedním z objevů, který v lidských dějinách zachránil nejvíce životů. Ale propaguje to vláda a my tomu nerozumíme, takže je to špatné.
Nesplněné přísliby
Na stejné úrovni jako anti-vax movement stojí radikální zelená hnutí. Také zde je iracionální strach z techniky motivem zbrklých odsudků – zároveň můžeme pozorovat až pseudonáboženský kult „moderních“ konceptů, jejichž uplatnitelnost ve velkém měřítku naráží na fyzikální zákony. Jde konkrétně o většinu tzv. zelené energetiky a elektromobility.
Tím není řečeno, že starost o životní prostředí je špatná. Ekologie je vážné téma a zaslouží si pozornost. Co si nezaslouží, je zploštěné myšlení „emise jsou špatné, pojďme proto zruinovat naši ekonomiku pomocí zákazů, příkazů a daní“. Chybná myšlenka, byť pojmenována vzletným názvem „Green New Deal“, zůstává chybnou myšlenkou.
Žijeme v době jakési únavy z techniky. Mnohé přísliby zůstaly nesplněny, naopak se projevují různé nepříznivé vedlejší účinky. Přesto věda a technika stále zůstávají největší nadějí lidstva. A jednou, v daleké budoucnosti, se snad podaří i vyřešit problém optimální měnové politiky.
LN, 26.6.2021
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.