Neviditelný pes

SVĚT: Od globalizace k lokalizaci

19.8.2016

INSTITUT 2080 pořádá 8. září u příležitosti svého prvního výročí konferenci na téma „Lokální ekonomiky“. Následující text je obecným úvodem do této problematiky.

Hranice globalizace

Britský historik Niall Fergusson v roce 2005 připomněl, že zhruba před sto lety existovala podobná globální situace jako dnes. Na přelomu 20. století se dlouhodobě zvyšoval objem světového obchodu, rostla pohyblivost kapitálu a zboží, bankovnictví bylo jen minimálně regulované, panovala nízká inflace a trhy se dynamicky rozvíjely.

Na pozadí tehdejšího bouřlivého ekonomického vývoje, pro který lze stejně jako dnes použít pojem globalizace, se i tehdy odehrával proces přerozdělování moci; sestup dosavadních a vzestup nových dominantních mocností. Za této konstelace vypukla první světová válka, která vedla k oddělení trhů, vzrůstu cen, krizi v nejvýznamnějších zemích a k poklesu konzumu. Posléze došlo k ruské revoluci a občanské válce v Číně. Než vznikla stabilnější konstelace, trvalo to skoro padesát let a jejímu dosažení předcházely dvě světové války.

Také situace o sto let později má podobně zlomový charakter. Globalizační myšlení se definitivně prosadilo po skončení „studené války“. Do té doby bránilo politické rozdělení světa nespoutanému rozletu titánských snů politiků a podnikatelů. Po pádu železné opony nic nebránilo skutečně „globální“ globalizaci a tím jak kooperaci, tak i konkurenci bez hranic. Nový báječný svět globalizace sliboval netušené možnosti růstu moci a zisků.

Kyvadlo dějin po konci „studené války“ jako by vynucovalo velká řešení. Zdálo se, že dynamika historického vývoje stojí jednoznačně na straně myšlení „ve velkém“ (“think big“). Postkomunistický svět bez hranic umožňoval a „vyžadoval“ velkoprostorové organizace a řešení. V roce 2004, při našem vstupu do EU, se evropský federalismus mnohým mohl jevit jako hmatatelný předstupeň nadcházejícího globálního vládnutí (“global governance“).

Výhody pro všechny

Globalizaci byl dlouho připisován zisk pro všechny zúčastněné („win-win efekt“). Dnešní realita je však jiná. Pro státy zemí skupiny BRICS byly v rámci globalizace západní státy zajímavé především jako výnosné exportní trhy. Jejich vlastní import z nich byl proto dlouho zaměřen výhradně na ty branže a produkty, které slibovaly posílení exportu zpět do rozvinutých západních zemí. A proto když z hlediska rozvojových zemí poklesla výnosnost západních trhů, poklesla i jejich ochota dovážet z rozvinutých zemí drahé investiční zboží.

Hlavním cílem zemí skupiny BRICS nikdy nebyl růst mezinárodní výměny zboží jako takové, nýbrž vždy pouze rozvoj vlastní ekonomiky a s tím spjatý růst vlastní politické moci. Domácí poptávku jejich vlády směřovaly a směřují důsledně k vlastním producentům a ztěžují importy z vyspělých západních států.

Přesto se v průběhu času ukázalo, že se rozvojovým zemím pomocí mezinárodní dělby práce s velkou pravděpodobností nepodaří dosáhnout dnešní západní úrovně blahobytu. Svým dosud nenasyceným trhem se sice Brazílie, Rusko, Indie nebo Čína podobají dnešním rozvinutým zemím v jejich dynamické růstové fázi v prvních desetiletích po II. světové válce. Avšak k tomu, aby dosáhly podobné úrovně blahobytu, jim chybí tři předpoklady, které zhruba do 70. let působily ve prospěch západních zemí: levné suroviny, levné cizí pracovní síly a nadvláda v mezinárodních organizacích regulujících obchod a finance.

Rozvojové země by mohly rozvinuté státy dohnat jedině tehdy, kdyby se západní svět spokojil s tím, že z množství globálně vznikajícího blahobytu bude dlouhodobě dostávat menší díl a dokonce i ztrácet část bohatství, kterým již disponuje. Takový vývoj je politicky vyloučený, protože v západních demokraciích vede k bezprostřednímu ohrožení sociálního míru, tj. vnitropolitické stability.

Stabilita západních demokracii je založena na příslibu trvalého růstu. Protože však rozvojové země přestávají být odběratelem západních exportů, je tento cíl nedosažitelný a důsledkem je vnitropolitická destabilizace Západu. Jakmile demokratické vlády přestanou být schopny nabídnout průměrným lidem optimistickou perspektivu, ohrožuje to politické a ekonomické uspořádání.

Obvykle (víceméně právem) předpokládaný mírotvorný důsledek zbožní výměny je založen na následujícím předpokladu: kdo spolu obchoduje, ten proti sobě nebojuje. Konfliktní potenciál doznívající globalizace (ve Fergussonově smyslu) je však odvozen od nejisté budoucnosti blahobytu jak ve zralých západních konzumních společnostech, tak i v rozvojových zemích. Oba tyto světy jsou při snahách o splnění konzumního ideálu odkázány na sebe navzájem, a to ve fatální závislosti. Úspěch snažení jedné strany je ve značné míře spojen s neúspěchem tohoto snažení pro druhou stranu. Globalizace již není ve fázi „win-win“. A nejenom to. Jedná se i o přerozdělování politické moci ve světě.

Nová rovnováha

Zhruba před sto lety začalo hledání nové globální mocenské rovnováhy. Tento proces trval až do poloviny minulého století a stál lidstvo dvě světové války. Cenou za následující období relativní rovnováhy bylo rozdělení světa na mocenské regiony. Mocenskou rovnováhu hledá také dnešní svět, rozháraný od pádu železné opony před čtvrt stoletím.

Zkušenosti posledních let ukazují, že i dnes bude velmi obtížné najít rovnovážný stav v globálním měřítku. Vznik vyvážené situace v „bezmezně“ globalizovaném světě a za pomoci ekonomického propojení (tj. mezinárodní dělbou práce) mezi etablovanými a nastupujícími mocnostmi není tím nejpravděpodobnějším scénářem. Stejně jako po II. světové válce je přiměřená forma oddělení ekonomických a politických regionů řešením, které slibuje větší stabilitu než v trvalé krizi se potácející globalizovaný svět.

Zdá se, že nejpravděpodobnější je volba mezi dvěma možnosti. Buď se se musíme smířit s dalšími politicko-ekonomickými krizemi a možná dokonce i vypuknutím nadregionálních násilných střetnutí, nebo se globalizace výrazně zpomalí a vystřídá ji řízená fragmentace. Bude se tedy jednat buď o spontánní, nekontrolovatelnou (tj. krizemi brázděnou) cestu s nejasným výsledkem, nebo o záměrné politické zákroky směřující ke zjednodušení globálních vztahových sítí. Tato druhá cesta by zvýšila přehlednost, vyjasnila příčinnost, poskytla čas a prostor pro hledání přiměřených řešení a uvolnila kapacity pro jejich provedení. Jestli se tento scénář prosadí, nelze říci, ale jisté je, že pro jeho účelnost hovoří i další fakta.

Globalizační dilema

Pro zastánce globalizace bylo a je příznačné, že ať jde o prosperitu firem, politickou spolupráci států, nastolení míru, světový obchod nebo cokoliv jiného, tak jejich standardní odpověď zní vždy pouze „think big“. Na první pohled to vypadá logicky. Avšak zbožnění velkoplošných řešení, jako je sugeruje i heslo „více Evropy“, je podobné „univerzálnímu bolehoji“ z Twainova románu Tom Sawyer. A má i velmi podobné „léčivé výsledky“.

Na základě předpokladu, že účinnost lze dosáhnout jen skrze velikost, se politici, podnikatelé a vědci skoro půl století snaží pochopit svět a vyřešit jeho problémy. Teoreticky mají globální hráči, virtuální finanční transakční systémy či nadnárodní organizace nepochybné výhody, které však jsou (stejně nepochybně) většinou prakticky nedosažitelné. Dnes již nelze přehlédnout, že vše přesahující politické a ekonomické struktury a organizace nezaručí očekáváný výsledek; problémy se tak pouze organizačně, ale ve skutečnosti neřeší.

Od přelomu 21. století roste četnost a důsledky funkčních selhání a rozpadů velkých hospodářských a politických celků. Je proto na čase přestat chápat krize jen ekonomicky či politicky. Přesnější obraz získáme, když začneme krize popisovat jako důsledek nezvládnuté komplexity. Proč? Zejména ze třech důvodů.

- Velkoplošná řešení jsou již svou podstatou nevhodná k tomu registrovat a respektovat situaci a zájmy středních a malých aktérů. Ve velkých politických nebo hospodářských organizacích jsou ti, kteří rozhodují, tak vzdálení od míst, kde mají být jejich rozhodnutí uskutečňována, že nemohou postihnout ani specifické podmínky a zájmy na nižších úrovních, ani kontrolovat provádění svých rozhodnutí.

- Politické a ekonomické elity, vyzbrojené matematizovaným manažerským věděním, se s cílem maximalizace zisku a moci snažily hospodářské a politické struktury globálně zároveň (ve jménu produktivity) zhušťovat a (ve jménu „economy of scale“) rozšiřovat. S těmito protichůdnými procesy byly a jsou spojeny koordinační a organizační náklady, které rostou s velikostí organizace a přesahují teoretické výhody velkoprostorových řešení.

- Manažeři a ministři se snažili pochopit a ovládnout chaotické procesy globalizace pomocí stále komplikovanějších a větších organizačních jednotek. Kontrolu nad volatilní a mnohorozměrnou realitou chtěli dosáhnout pomocí stále detailnější standardizace. Jejich cílem proto bylo a je vtěsnat jedinečnost a proměnlivost společností do sítě institucí a pravidel. To se jim však dosud nepodařilo. Standardizace pouze ulehčí vládnutí, ale nezlepší jeho kvalitu.

Hledání optimální velikosti

Krize současnosti, ať již jejich příčiny leží na první pohled především v ekonomice nebo v politice, lze nejpřesněji popsat jako samovolné zjednodušování a zmenšování systémů. Příčinou je to, že lidé jsou sice schopni vytvořit všudypřítomné firemní konglomeráty, nadnárodní spolky, košatá organizační schémata a neprůhledné transakční systémy, ale nejsou schopni je opravdu ovládat.

Důvodem je skutečnost, že maximalizace zisku a moci je stále obtížnější a to se odráží ve složitosti struktur, které jí mají sloužit. Tudíž je stále náročnější tyto struktury myšlenkově obsáhnout a řídit.

Shrnu-li naše dosavadní poznatky, tak lze říci toto: Současné krize jsou především spontánním rozpadem struktur sloužících maximalizaci zisku a moci. Nebo jinak řečeno: Krize jsou vynucenou redukcí nepřiměřených ambicí elit na úroveň, která odpovídá lidským schopnostem. A to je hlavní důvod pro to, že dnes globalizaci střídá fragmentace.

Neúspěchy politických a ekonomických elit při utváření a řízení sociálních struktur nám poskytují dva podstatné poznatky:

1. Zárukou úspěšnosti řešení není velikost prostoru, na kterém je uplatněno. Naopak. Lokální přístup se zdá být častěji úspěšnější (protože lidským schopnostem přiměřenější) než snahy o globální řešení.

2. Pro úspěch každého řešení je míra sourodosti (tj. kompatibility) aktérů, kterých se projekt týká, důležitější než velikost prostoru, na kterém se odehrává.

A proto přechází fragmentace velkých celků v lokalizaci. Tu pak lze definovat jako hledání optimální velikosti a sourodosti sociálních systémů. Obojí není dáno jednou provždy a všude stejně; závisí totiž na sociálním, historickém a ekonomickém vývojovém stadiu společnosti. V procesu lokalizace se tudíž jedná o to, najít na základě vždy jedinečných podmínek takovou velikost entity, která nejenom odpovídá omezeným lidským schopnostem porozumět a řídit sociální systémy, ale která vykazuje takovou úroveň její (ekonomické, politické, kulturní aj.) sourodosti, která umožňuje úspěšné fungování a zvyšuje její šance na přežití. Je tedy účelné zmenšovat systémy tak dlouho, až dosáhneme prosperujících, životaschopných entit (celků), které budeme schopni ovládat a udržet při životě.

Lokalizace umožňuje specifické přístupy, a je tudíž vhodným prostředkem k dosahování cílů a k řešení problémů. Globalizace naproti tomu vylučuje řešení „šitá na míru“. Je cílem sama o sobě, a ohrožuje proto jednotlivé aktéry. Globální perspektivy a přístupy tím samozřejmě nejsou vyloučeny, ale pouze vykázány na místo, kde jsou přiměřené a účelné.

Více informací o konferenci na www.lokalniekonomiky.cz

INSTITUT 2080

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk



zpět na článek