ŠROTOVNÉ: Kdo nese důkazní břemeno
Státní prémie ve výši 30 000 Kč však pravděpodobně přiměje k zakoupení nového auta i některé lidi, kteří by si jinak nové auto v blízké budoucnosti nepořídili. Zde se však setkáváme s druhým typem vytěsňovacího efektu. Utratí-li spotřebitel 250 až 500 tisíc Kč za nový automobil, nemůže pochopitelně tutéž částku vynaložit na koupi jiného zboží. Zvýšené výdaje na nové automobily budou proto zčásti vykompenzovány nižšími výdaji na jiné zboží dlouhodobé spotřeby – např. ojeté automobily, nábytek, dražší spotřebiče (ledničky, pračky), počítače, televizory s plochou obrazovkou atd.
Zastánci šrotovného s touto kritikou nesouhlasí. Namítají, že kvůli celosvětové hospodářské recesi spotřebitelé podlehli pesimistické náladě a výrazně omezili výdaje na spotřebu. Lidé z opatrnosti méně utrácejí a více spoří. Není proto pravdou, že uměle podpořené nákupy nových automobilů půjdou na úkor nákupů jiného zboží a služeb. Šrotovné podle nich naopak „zmobilizuje“ volné prostředky, které by jinak z valné části zůstaly „ležet ladem“. Tato intervence tedy podnítí čistý přírůstek celkových výdajů. Dle mého soudu je však správnost tohoto protiargumentu značně sporná. Pokles produkce a zaměstnanosti je v České republice způsoben primárně tím, že prudce poklesla zahraniční poptávka po tuzemských výrobcích. Výdaje na spotřebu omezili především ti čeští spotřebitelé, jejichž příjem se v důsledku celosvětové hospodářské recese podstatně snížil. Méně utrácejí také ti lidé, kteří důvodně očekávají, že se jejich příjem v budoucnu sníží. Tyto domácnosti zvyšují z opatrnosti své hotovostní a jiné rezervy. Pociťuje-li však člověk z objektivních důvodů obavy z budoucnosti, asi sotva jej státní příspěvek ve výši 30 000 Kč přiměje k tomu, aby své rezervy „rozpustil“ a koupil si nový automobil. Šrotovné naopak osloví spíše ty spotřebitele, jejichž vyhlídky do budoucnosti jsou již nyní relativně optimistické. Nejsilněji bude tudíž působit právě na takové jedince, kteří v současnosti tak jako tak mají největší sklon k výdajům na zboží a služby. V jejich případě bude výše nastíněný vytěsňovací efekt poměrně vysoký. Tito spotřebitelé sice možná zakoupí více nových automobilů, ale zároveň výrazně omezí nákupy jiného zboží. Dominantním účinkem šrotovného tak bude změna struktury výdajů na zboží a služby, nikoli čistý přírůstek celkových výdajů.
Podstatné ovšem je, že šrotovné je přesně tím druhem selektivní podpory podnikání, který by měl být v systému svobodné konkurence zásadně nepřípustný. Stát by z principu neměl arbitrárně vybírat „vítěze“ a „poražené“. Stát by měl naopak být jakýmsi „neutrálním třetím“, jehož úkolem je vymezit základní obecná pravidla, v jejichž rámci budou rozličné firmy vzájemně volně soutěžit o spotřebitelovu přízeň. Výchozím bodem by proto měla být velmi silná presumpce proti opatřením typu šrotovného. Zcela minimálním požadavkem by mělo být, aby obhájci tohoto kroku přesvědčivě doložili, že šrotovné s vysokou pravděpodobností výrazně zvýši ekonomický blahobyt občanů. Zastánci šrotovného však žádné takové přesvědčivé důkazy nepředestřeli a nejspíše ani předložit nemohou. V tom případě bychom ale šrotovné měli jednoznačně odmítnout.
Během hospodářské recese má zajisté smysl, aby vláda výrazně snížila břemena, jimiž je soukromý sektor zatížen, a tím usnadnila hospodářskou činnost. Přednost by však měla dostat taková opatření, která jsou nediskriminační (např. plošné snížení odvodů, které firmy platí za zaměstnance na sociálním pojištění).
