Trochu mě však zarazilo, když jsem se v poslední loňské Kavárně dozvěděl, že existuje kauza Temelín, a zamrazilo, když jsem ji objevil v přehledu páně Justově (Česká televize nemá ráda názor, MF Dnes, příloha Kavárna, 30. 12. 2006). Ve výčtu loňských tuzemských kauz se totiž v sousedství potíží s uvedením dokumentu o Vladimíru Hučínovi v ČT, bezprecedentního odvolávání šéfů Národního divadla, posuzování spolupráce herce Jana Kanyzy s StB, potažmo „vyrovnání se“ s komunistickou minulostí objevil „případ Temelín a naše energetika, zaměřená na vývoz životního prostředí“.
Do předposledního dne roku 2006 jsem totiž netušil, že nějaký takový případ existuje. Spojení „vývoz životního prostředí“ jsem už z úst odpůrců, chcete-li protivníků nebo nepřátel atomu slyšel mnohokrát, ale jeho smysl jsem dodnes nepochopil. Jako exportně orientovaná země přece vyvážíme každou minutu podstatně více životního prostředí než v elektřině.
Spíš mi to připomíná sapéra Vodičku: „Každý Maďar může za to, že je Maďar, tak do nich!“ Se seriózní diskusí, po níž volá text v Kavárně a jež je dnes nadmíru naléhavá, to nemá vůbec, ale vůbec nic společného.
Zkusím tedy popsat něco, čemu díky své letité praxi dobře rozumím.
Česká energetika se ocitla na rozcestí a musí se rychle rozhodnout, kudy dál. Výběr máme bohatý: Uhlí, atom, zemní plyn, mazut, voda, slunce, vítr, biomasa. Naneštěstí nemáme moře, takže přílivové elektrárny nepostavíme vůbec nikdy.
A také můžeme šetřit.
Jenže právě v této chvíli slyším samá Ne! nebo Ale…
Uhlí? Jediná domácí surovina. Museli bychom však prolomit limity a odstěhovat několik obcí. Těžba devastuje přírodu, při spalování se znečišťuje ovzduší a oxid uhličitý poškozuje zemské klima. Omezit, nejlépe zrušit!
Atom? Neprodukuje skleníkové plyny, avšak hrozí nové Černobyly, vyřešen není konec palivového cyklu. Zrušit, nejlépe okamžitě!
Plyn? Poměrně ekologické palivo, bohužel se musí dovážet hlavně z Ruska, a dodávky tedy nejsou stabilní. Stavět plynové zdroje? Možná, ale asi jich bude jen velice málo.
Mazut? Okamžité Ne!
Voda? Určitě ano. Je to čistý zdroj, jen jí máme málo. Pokusí-li se však někdo navrhnout další Dlouhé Stráně, neboť v přečerpávacích elektrárnách se ještě tuzemský vodní potenciál nevyužívá naplno, umlátí ho tzv. ekologové v nejlepším případě čepicemi.
Slunce? Vynikající, energie zdarma! Ale: na jaderné elektrárně Dukovany se provozuje demonstrační solární elektrárna o výkonu deset kilowattů. V místě, které patří k nejslunečnějším u nás, vyrobí za rok kolem 8000 kilowatthodin, tedy teoreticky vystačí pro necelé tři domácnosti – samozřejmě pokud budou chtít s veškerým svým provozem čekat na jasnou oblohu.
Vítr? Výtečný zdroj, jen lokalit je proklatě málo. A divím se, že proti výstavbě větrníků nebouří titíž tzv. ekologové, kterým vadila výstavba obchvatu Plzně nebo průtahu Českým středohořím – jako by se při budování větrných parků neničila příroda. No dobrá: podmíněné ano.
Biomasa? Nulový vliv na klima, s emisemi dalších škodlivin to už tak slavné není. Energii nevytvářejí, jen jeden zdroj, naftu spálenou při obdělávání polí, nahradí jiným, relativně čistým. A zajišťují práci zemědělcům. Tož ano.
Úspory? Určitě, zcela jistě! Deset procent, dvacet procent a pak už končíme s dnešní civilizací…
Takže ten velký výběr není bůhvíjaký a, řečeno slovy tzv. ekologů, „můžeme si vybírat mezi morem a cholerou“, tedy mezi uhlím a atomem. Anebo ještě jinak: kdo si přeje likvidaci uhelných a atomových elektráren, musí také říci, kde vezmeme proud.
Ví snad někdo kde? Já nikoli. Znám jen prognózy hovořící o růstu spotřeby elektřiny. Ale i kdyby se nevyplnily a skutečně jsme dokázali udržet současný hospodářský růst za stávající spotřeby, což hraničí s možnostmi vymyslet perpetuum mobile, příliš to nepomůže. Severočeské elektrárny dosluhují, těžitelné zásoby hnědého uhlí se vyčerpávají. Atom je také fuj. O drobných v tzv. obnovitelných zdrojích se i přes přínos každé kilowatthodiny nesluší vůbec mluvit.
Dovezeme! slyším sebevědomý křik lidí, kteří bojují proti „vývozu životního prostředí“ a chtějí užívat dobrodiní civilizace mimo jiné za cenu exportu téhož životního prostředí v podobě jiného dobře prodejného artiklu, ať už to jsou auta nebo turbíny. Až na to, že není a nebude odkud, protože se zastaráváním elektrárenského parku zápasí celá Evropa, protože v posledních desetiletích se do energetiky investovalo méně, než se z ní odebíralo. Sáhlo se na podstatu, říkají tomu ekonomové, a základní fondy je třeba obnovit.
A my právě dnes, protože zítra bude kvůli desetiletím potřebným na schválení, vyprojektování a postavení nových zdrojů pozdě, musíme rozhodnout. Propočítat rizika každé varianty a začít jednat. Říci jako nový Topolánkův kabinet, že se nebudou plánovat ani budovat nové jaderné elektrárny, znamená bohužel jediné: Za deset, patnáct let se dočkáme podobných výpadků elektřiny jako před necelými čtyřmi roky Italové.
Autor je členem výboru České nukleární společnosti