Filmař a dramatik Petr Zelenka, autor skvělých a velmi vtipných her, režisér skvělých a velmi vtipných filmů, se pustil do politologicko-ekonomického rozboru vztahu mezi kapitalismem a demokracií. Doufám, že o tom nenapíše hru.

Ani nenatočí film.

Citujme doslova z letitého rozhovoru v Českém rozhlasu:

„Problém je v tom, že v kapitalismu není druhá strana. Kapitalismus tvrdí, že je jediný legální systém na téhle planetě, přirozený a daný od boha. Přitom nesouvisí se svobodnými volbami ani s demokracií. Nejlíp se mu daří v zemích mírné despocie.“

Já bych to po těch skoro pěti letech od vyslovení nevytahoval. Nenapsal jsem o tom tehdy, i když to bylo lákavé. Jenže tento citát se před pár dny reinkarnoval na sociálních sítích a začal žít svým novým životem, určitě bych řekl, že intenzivnějším než po své premiéře.

Takže není od věci se k němu vrátit a podívat se na něj, při vší úctě k autorovi, trochu pečlivěji.

V kapitalismu není druhá strana, začíná Petr Zelenka. No to ona není v žádném systému. Systém buď je, nebo není, ale určitě nemá druhé nebo třetí strany. Nemělo je otrokářství, feudalismus ani socialismus – pokud bychom vytáhli poněkud formalistní a ploché termíny oblíbené na hodinách vědeckého komunismu.

Kapitalismus tvrdí, že je dán od Boha a je jediný přirozený, zní další postulát. No, kapitalismus nic takového zcela jistě netvrdí. Nemá pusu. Někteří ekonomové, filosofové či politologové v dějinách přišli s názorem, že to, čemu celkem nepřesně a malinko vulgárně říkáme kapitalismus, je přirozené uspořádání společnosti, které přináší největší efektivitu a nejvyšší míru uspokojování lidských potřeb. Jeden ze stěžejních principů tohoto přesvědčení vyjádřil Adam Smith svým příkladem o řezníkovi, který neporáží a neporcuje zvíře kvůli tomu, aby pomohl sousedům, ale proto, aby výsledek své práce se sousedy směnil za věci a služby a mohl tak uspokojit své potřeby. Vhodné a svobodné uspořádání společnosti je pak takové, které každému člověku bez rozdílu umožní vykonávat práci, vstupovat do kooperačních vazeb a díky svému umu a schopnostem získávat užitek v míře co nejvyšší. Nu, jakkoliv mám úctu i k novým myšlenkám, nemám pocit, že by od toho roku 1776, kdy vyšlo Bohatství národů, někdo přišel s lepším vysvětlením.

Nechci tady hlásat, že kapitalismus je „konečným a nepřekonatelným stádiem“ vývoje společnosti. Už jenom proto, že samotný pojem kapitalismus je trochu ideologický (viz ty hodiny marxleninismu).

Pak pan režisér říká, že kapitalismus nesouvisí s demokracií ani se svobodnými volbami. I to je trochu potíž. Souvisí. Demokracie a svobodné volby jsou do jisté míry (ne úplně) synonyma. Doplňme je tím, co je podstatnější, totiž konstitucí, čili vládou zákona a svrchovaností Ústavy, která definuje a chrání základní práva, svobody a povinnosti občana. Tedy prosím o jmenování jediné země na celém, celičkém světě, o které můžeme s klidným svědomím říci, že je demokratická a že je konstitucí, a ve které ale zároveň není to, co Petr Zelenka nazývá s jistým despektem kapitalismem.

A konečně: „Nejlíp se mu daří v zemích mírné despocie.“ Zase vedle. Když si vezmeme státy s nejvyšším HDP na obyvatele či státy s nejvyššími příjmy na obyvatele nebo státy s nejvyššími indexy spokojenosti obyvatel (a vyřadíme ropné ekonomiky), vždycky půjde o konstituční demokracie a země, které by každý poctivý učitel marxismu leninismu nazval kapitalistickým státem. Tím neříkám, že kapitalismus není po nějakou dobu slučitelný s autoritářským režimem. Klasickým příkladem je Chile za času Augusta Pinocheta. Ale dlouhodobě nejsou ekonomické svobody, základní podmínka kapitalismu, bez které to prostě nejde, slučitelné s politickými nesvobodami. To je vyzkoušené, prověřené a není kam utéct.

Petru Zelenkovi se v pouhých čtyřech větách podařilo shromáždit v podstatě kompletní výčet hlavních omylů, ve kterých žijí někteří intelektuálové. Popravdě – do značné míry je chápu. To, co oni nazývají kapitalismus, to skutečně vytváří obrovské majetkové nerovnosti, formuje to člověka spotřebitelského, oplývá to mnohými problémy. Avšak, a to je podstatnější, zároveň to přineslo nejvyšší životní úroveň v dějinách, překvapivě i nejnižší chudobu (jakkoliv stovky milionů lidí žijí v hladu – žádní z nich ale nepobývají ve skutečně „kapitalistických“ zemích), největší dostupnost kultury, vzdělání a dalších statků.

Ten omyl podobných shluků bonmotů je v tom, že svoboda je v konečném důsledku pouze jedna. I když mluvíme o ekonomických svobodách a politických svobodách (a řadě dalších či dílčích), tak nakonec vždycky dojdeme k tomu, že bez sebe navzájem nemohou existovat. Svoboda ekonomická je svobodou vlastnit a svobodou pracovat k uspokojení svých potřeb bez toho, že by někdo plánoval nebo nad rámec zákona omezoval moje aktivity. Svoboda politická je spolurozhodovat volbou a být si roven s ostatními před zákonem.

Takže jakkoliv oněch pár vět Petra Zelenky zní zajímavě a zábavně a dokonce i intelektuálně, ve skutečnosti je to (omlouvám se velmi) z hlediska ekonomie spíše shluk prázdných slov.