V kontextu s omezujícími opatřeními souvisejícími s koronavirovou pandemií se objevují pochybnosti, zda cena za záchranu lidských životů, kterou zaplatí společnost ve formě s tím spojeného ekonomického poklesu, je adekvátní.
Podobné „racionální“ názory obvykle zaznívají od lidí mladšího a středního věku, ale občas v obdobném smyslu vyjádří své pochyby i někdo starší. Jako například pan Macek (zde nebo zde) nebo pan Tomský (zde). Jejich obsah lze shrnout do tvrzení, že kdyby nebyla současná opatření tak restriktivní, došlo by sice k více úmrtím, ale šlo by o lidi, kteří jsou stejně nemocní, a tedy by zemřeli tak jako tak. Jen o něco později. Jejich umírání by přitom bylo delší, a tedy také pro zdravotní systém nákladnější. Zatímco pokud zemřou teď v souvislosti s koronavirem, tak to budou mít „rychle za sebou“ a tedy zemřou i „levněji“. Zastánci těchto názorů připouštějí, že vzhledem ke koncentraci nemocných do relativně krátkého časového období by došlo k prudkému navýšení nákladů na zdravotnictví. Ty by ovšem byly kompenzovány v letech následujících, kdy by byla poptávka po jeho službách menší. Nemuselo by se totiž věnovat těm, kteří by zemřeli už nyní. Zdravotnictví by se tak postupně stabilizovalo. Ekonomickým benefitem tohoto postupu má pak být to, že nedojde k drastickému propadu hospodářství a dopad na „perspektivnější“ část společnosti nebude tak velký.
Dle mého soudu je celá tato úvaha veskrze hnusná a odporná. Ovšem stavět emoce proti „racionalitě“, kterou se její zastánci ohánějí, je jako pokus o domluvu mezi nevidomým a neslyšícím. Oba totiž komunikují způsobem, který není ten druhý schopen vnímat. A tak ponechme vášně stranou a podívejme se po nějakých argumentech vyvracejících obsahovou správnost podobných úvah. Vzhledem k existenci celé řady neznámých je sice nelze podpořit statistickými modely, ale žádná čísla nepředložili ani zastánci „racionálních“ přístupů. Takže se omezme jen na věcnou argumentaci a vysvětleme si, v čem se tito lidé mýlí.
Zkušenosti z průběhu epidemie v jiných zemí říkají, že nejpravděpodobnějším scénářem po uvolnění restriktivních opatření by byl rychlý až nekontrolovatelný růst počtu nemocných, přičemž část z nich by musela být hospitalizovaná a stav nezanedbatelného počtu z nich by vyžadoval nasazení umělé plicní ventilace. A tak by i u nás pravděpodobně došlo na situaci, kdy by byla potřeba specializovaných pracovišť vyšší, než jsou možnosti našich zdravotnických zařízení a bylo by tak nutné volit, kterým pacientům péči poskytnout a které ponechat svému osudu, přestože by je za normálních okolností zachránit šlo. Jsme však na nutnost přijímat taková rozhodnutí připraveni? Tedy třeba na to, že lidé od určitého věku mají zkrátka smůlu? Možná někdo namítne, že stejné dilema museli řešit v Itálii nebo ve Španělsku a taky to nějak zvládli. On je ale podstatný rozdíl mezi tím dostat se do tohoto stavu podceněním situace, nebo úmyslně. Ve druhém případě to totiž dle mého soudu vyvolá takové rozdělení společnosti, že spory mezi příznivci a odpůrci některých politiků jsou proti tomu úplnou selankou.
S uvolněním restrikcí souvisí ovšem ještě jedno opomíjené riziko. Dokážeme sice připravit velké množství pracovišť vybavených tou nejmodernější zdravotnickou technikou. Ale to všechno je nám platné jak mrtvému zimník, pokud ji nebude mít kdo obsluhovat. Tedy když nebudeme mít dost zdravotníků schopných plného nasazení. To znamená zdravých. Opět se můžeme podívat do jiných zemí, kolik z nich se nakazilo a kolik nemoc dokonce nepřežilo. A jak je tedy ochránit co nejlépe? Vedle samozřejmého používání ochranných pomůcek také tím, že budou řešit co nejméně případů, které navíc nebudou koncentrované v čase. A tak tím, že se snažíme bránit nekontrolovanému šíření epidemie koronaviru, nechráníme jen seniory, ale také zdravotníky, které může kdykoliv kdokoliv z nás potřebovat.
To ale není všechno. Ona totiž moc nesedí ani ta ekonomická argumentace. Je sice pravdou, že omezující opatření mají vliv na nabídku zboží a služeb a tím pádem i na pokles ekonomiky. Ale neplatí, že jejich uvolněním dojde k její záchraně. Tato úvaha totiž pomíjí naši značnou závislost na exportu a fakt, že v zemích, kam vyvážíme nejvíc, poklesla kvůli pandemii ochota zákazníků naše zboží kupovat. Mají totiž aktuálně úplně jiné starosti. Takže můžeme nakrásně vyrábět o sto šest, ale když to od nás nikdo nekoupí, tak je to celkem houby platný. A moc bych nespoléhala ani na domácí poptávku. Ta sice v poslední době táhla spotřebu a tím pádem i hospodářský růst nahoru, ale důvěra v ekonomiku se dle mého soudu takřka přes noc obrátila o 180 stupňů a tuzemští spotřebitelé začali být v utrácení také mnohem opatrnější. Což v praxi znamená, že rozjetím výroby by se nám sklady začaly plnit vedle zboží, které nemá zahraničního zákazníka také tím, které nemá toho tuzemského. Takhle tedy „zachráněná ekonomika“ rozhodně nevypadá...
Úvahy na téma „restriktivní opatření přinášejí víc škody než užitku“ mají zkrátka hned několik vad. Jejich uvolnění by očekávaný ekonomický efekt nepřineslo, hrozí, že by nápor nemocných přivedl zdravotnictví ke kolapsu, a možná by kvůli tomu umírali i lidé, kteří by jinak umírat nemuseli. Zkrátka typická ukázka nerealistického zveličování přínosů, bagatelizování nevýhod a ignorování rizik. Přesto ovšem tyto názory nastolují velmi důležitou otázku, na kterou je dle mého soudu třeba hledat urychleně odpověď: Jak zabránit tomu, aby se nám ekonomika nesesypala jako domeček z karet?
To je docela těžká úloha. Jak už jsem uvedla, zahraniční zákazníci mají svých starostí dost, a tak se moc nepohrnou. A ti domácí jsou opatrní. V těchto situacích obvykle nastupuje zákazník nový – stát. To, že se letos, nejspíš příští rok a podle všeho i v letech následujících bude pořádně zadlužovat, je více než jisté. Osobně z toho nemám vůbec žádnou radost a spojení slov „rozpočtový schodek“ považuji za sprostý výraz. Ale rozumím tomu, že to vyžaduje obtížná sociální situace a snaha pomoci těm, kteří byli ochrannými opatřeními postiženi nejvíce.
Byla by ovšem škoda takto vynaložené prostředky jen projíst. Stát by měl v tuto chvíli dle mého soudu začít pumpovat peníze do ekonomiky prostřednictvím investic. Do infrastruktury, do energetiky, do moderních technologií, do projektů zadržování vody v krajině a třeba do nastartování výroby věcí strategického významu, abychom byli na různé příští krize lépe připraveni. Tím nemyslím začít šít hromadně roušky. Ono nás totiž příště překvapí nepochybně zase něco jiného než epidemie a třeba při na takovém blackoutu nám zakrytý nos a ústa moc nepomůžou.
Jenomže i když dokážeme rozhýbat pomocí státních investic výrobu a ekonomika se bude zase rozjíždět, tak ani pak nesmíme polevit v jedné velmi důležité věci – v ochraně seniorů a dalších ohrožených osob. Nelze totiž dopustit, aby onemocněli v počtu, který by byl nezvladatelný a kvůli kterému by kolabovalo zdravotnictví. Alespoň do doby, než se budeme umět s hrozbou opětovného propuknutí koronavirové epidemie vypořádat jiným způsobem. Jinak by totiž restartovanou ekonomiku nepochybně čekala další stopka.
Jak toho dosáhnout, je úkol pro odborníky na tuto oblast. Ze svého laického pohledu se mohu jen domnívat, že by mohla fungovat třeba varianta jakési zesílené ochrany rizikových skupin osob a těch, kteří o ně pečují. A u ostatních se spolehnout na předpoklad, že nemoc prodělají bezpříznakově, nebo jen s mírným průběhem a bránit jejich infikování způsobem neomezujícím jejich běžnou činnost. Především apelem na dodržování hygienických pravidel doplněném pravidelnou dezinfekcí prostor, kde se pohybuje větší množství lidí. V praxi by se to pak mohlo jevit jako taková dlouhotrvající chřipková epidemie pravděpodobně sice s vyšší nemocností, ale bez vážných průběhů choroby. Tedy stav, za kterého může ekonomika stále běžet, byť třeba i s nějakými dočasnými lokálními výpadky.
Řešení dilematu, zda upřednostnit ekonomiku, nebo zdraví je tak dle mého soudu následující: Ekonomiku nelze zachránit za cenu obětování životů seniorů, ale právě naopak jejich cílenou ochranou. Jakýkoliv jiný postup totiž situaci jednak neřeší a jednak se nám dříve či později vrátí jako bumerang...
Převzato z blogu se souhlasem autorky