Kdykoli se v Česku otevře téma obnovitelných zdrojů, rozjede se stejný kolotoč: fotovoltaika na polích, větrníky na kopcích, odpor místních, petice, vizualizace „zničené krajiny“ a politické přestřelky. Přitom tu leží obrovský, do očí bijící a dlouhodobě přehlížený potenciál – ploché střechy bytových domů.

V Česku je zhruba 210 tisíc bytových domů. Drtivá většina z nich má velké, rovné střechy bez jakéhokoli smysluplného využití. Střechy, které už dnes platíme – na údržbě, izolacích, opravách. A přesto je necháváme ležet ladem. Místo aby vyráběly elektřinu přímo tam, kde se spotřebovává.

Zastánci solárů na polích často argumentují „rychlostí výstavby“ a „efektivitou velkých projektů“. Jenže tím jen obcházejí podstatný problém: pohodlnější je zabrat cizí pozemek než se domluvit s vlastníky bytů. Pohodlnější je postavit elektrárnu někde za obcí než řešit správu domu, legislativu, sdílení elektřiny a motivaci lidí.

Proč jsou střechy paneláků prázdné?
Ne proto, že by to technicky nešlo. Ne proto, že by to ekonomicky nedávalo smysl. Ale proto, že většina lidí je smířená s tím, že za elektřinu platí „něco kolem patnácti tisíc ročně“ a bere to jako neměnnou daň za normální život. Energie je pro ně neviditelná služba – teče ze zásuvky, dokud nepřestane. A dokud nepřestane, není důvod cokoli měnit.

Co by se muselo stát, aby se to zlomilo?

Nejlepší by asi byla skutečná bolest v peněžence.
Ne jednorázový výkyv cen, ale dlouhodobě drahá a nestabilní elektřina. Jakmile lidé přestanou věřit, že „se to nějak vrátí do normálu“, začnou hledat cesty, jak se alespoň částečně odpojit od chaosu na trhu.

Pomohlo by i jednoduché řešení bez byrokracie a strašení.
Většina SVJ a bytových družstev se fotovoltaiky bojí ne kvůli panelům, ale kvůli papírům, odpovědnosti, sporům mezi sousedy a pocitu, že „tomu stejně nikdo z nás nerozumí“. Jakmile se z fotovoltaiky stane standardizovaný produkt srozumitelný laikům – něco jako výtah nebo zateplení – odpor dramaticky klesne. A pokud budeme k fotovoltaice přistupovat i tak, že nám vlastně pomáhá prodloužit životnost střešní krytiny, protože na ni nesvítí přímé Slunce, bude to jen dobře.

No a samozřejmě reálné příklady z okolí.
Nic nemotivuje víc než sousedův dům, který má nižší účty, klid a funkční řešení. Jakmile v každém městě vznikne pár „vlajkových lodí“, začne se názor lámat sám od sebe. Ne ideologií, ale závistí a pragmatismem.

A jistě by pomohla i zajímavá dotace nebo možnost úvěrování.

A co se pravděpodobně stane?

Střechy paneláků nakonec začnou vyrábět elektřinu. Ne proto, že by se společnost náhle probrala a stala se ekologicky uvědomělou. Ale proto, že kombinace cen energií, tlaku na dekarbonizaci a technologického vývoje k tomu lidi dotlačí. Otázka není „jestli“, ale „kdy“ – a kolik peněz mezitím zbytečně proteče oknem.

Fotovoltaika na polích a větrníky v krajině se budou dál stavět. Doufám, že ne přes odpor místních, ale s jejich souhlasem. Část z nich dává smysl, část je spíš politicko-investiční alibi. Ale skutečná energetická změna v Česku se neodehraje na loukách a hřebenech hor. Odehraje se na střechách paneláků – ve chvíli, kdy přestaneme brát drahou elektřinu jako normální stav světa a začneme ji brát jako problém, který má řešení.

A paradoxně: řešení, které už dávno máme nad hlavou, jen se o ně nechceme zajímat.