Solárníkům v EU prudce klesají zisky, a to na historická minima. Jedná se o největší ohrožení další expanze solární energetiky. Ta se prostě již nebude vůbec vyplácet.

Důvodem poklesu zisků je vzestup výroby elektřiny ze solárních zdrojů, která však v rostoucí míře nemůže být náležitě ukládána. Výsledkem je, že o „kapustičku, jež se nemůže příliš rozrůstat, zápolí více a více slimáčků“. Výsledkem jsou tak stále intenzivněji záporné ceny elektřiny, které solárníkům postupně nahlodávají zisky (viz graf níže: situace ve Francii a ve Španělsku).

Tím, jak se okruh solárníků rozšiřuje, i kvůli štědrým dotacím, přestává jejich výroba dávat smysl dokonce i při započtení právě dotací.

Přitom současně s rostoucím počtem zapojených solárníků stoupají nároky na přenosovou soustavu. Její zrobustnění, které by předešlo blackoutům, si tak jen v EU může v příštích letech vyžádat v přepočtu 22 bilionů korun. Za takovou sumu by se daly postavit vysoké desítky lépe řiditelných, na počasí nezávislých jaderných zdrojů.

Přitom například ziskovost solárníků ve Španělsku, letos rekordně nízká, by byla ještě nižší, pokud by v zemi nedošlo minulý měsíc k omezení výroby solární elektřiny v důsledku tamního obřího blackoutu. Ten operátora tamní přenosové soustavy donutil zapojit více řiditelných plynových zdrojů, které fungují jako stabilizační záloha neřiditelných solárních zdrojů. Čím operátor tak trochu přiznal, že za blackoutem jsou právě solární zdroje, ačkoli oficiálně se příčiny incident stále vyšetřují.

Co je však nejzásadnější, pokud se další expanze solární energetiky nebude ekonomicky vyplácet, dokonce ani při uplatnění dotací, znamená to, že podstatnou část výroby v rámci energetického mixu budou muset stejně nadále zajišťovat řiditelné, často fosilní zdroje typu plynu.

Pak se ale eurounijní energetika ocitá ve svízelné situaci, kdy bude muset masivně investovat jak do zmíněného zrobustnění přenosové soustavy, kvůli zapojení neřiditelných zdrojů, když počasí přeje, tak do budování a udržování řiditelných záloh, když počasí naopak nepřeje.

Systém výroby elektřiny na dva způsoby (“když počasí přeje“ a „když počasí nepřeje“) je pochopitelně dlouhodobě dražší než systém její výroby na jeden způsob, tedy bez ohledu na počasí, například v podobě rovněž prakticky bezemisní jaderné produkce.

Luxus dvojího způsobu výroby elektřiny zaplatí nakonec spotřebitel v podobě vyšších účtů za energie a průmysl EU v podobě další ztráty své konkurenceschopnosti vůči zbytku světa.

Výsledkem tak bude zbytečně vyšší inflace a současně zbytečně vyšší nezaměstnanost.