Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Drive, (asi za toho primitivniho kapitalizmu), lide pracovali aby se uzivili. Na psyche nikdo cas nemel. A fungovalo to.

Zavést. Mzdy a benefity jsou moc vysoké a v tom je problém

"Pane vedoucí, už tady pracuju 7 let a mám pořád stejný plat. Já bych chtěl přidat." "No tak přidejte..."

Měli jsme prostě taky naše zaměstnavatele přimět, aby nám od ledna přidali na platech nejmíň 19%, jinak ten cíl dohnat platově Němce nakonec splnit nestihneme a pak pan premiér ty sabotéry požene k osobní odpovědnosti!! Nabízí se zkušenosti, s nimiž prezident Interpolu Heydrich efektivně srovnal do latě i zdejší válečné sabotéry a šmelináře. Jsme taky přeci ve válce žejó.

Pokud zaměstnanci připadá práce příliš stresující, má vždycky možnost stát se živnostníkem a užívat si bezstarostného života, nehandrkovat se o výši platu a benefitů, případně zaměstnat nějaké lidi a projevit svoje charitativní cítění na nich.

Tady se vnucuje představa, že kdo je zaměstnanec a kdo zaměstnavatel je předem dané, tak tomu ovšem není.

Zaměstnavatel nenajimá lidí pro zábavu. A naši živnostníci ,hrdinové kapitalistické práce jen básní jak dřou při objebávani zákazníků a státu.

U státních zaměstnanců (včetně samosprávy) to tak nebude horké. Tam se většina z nich zuby nehty drží fleku až do důchodu a nemluvě o tom, že mají řadu dalších výhod. Horší je to v soukromém sektoru, ale není se co divit, tam se musí produkovat, aby mohl státní (včetně samosprávy) pracovat v pohodě. Z tohoto titulu považuji text za povrchní. Jednoduše nerozlišuje!

Takové ministerstvo obrany, z něho je slyšet usilovný hluk z práce až na Letiště Václava Havla

Onehdy v jakémsi TV zpravodajství (ČT to nebyla, ta mi do baráku nesmí) k čemusi vyjadřoval člověk, který měl uvedeno jako profesi "manažer štěstí".

Divný svět...

Tak pokud se vyjadřoval k organizování štěstí....

Zní to srandovně, ale u spousty věcí stačí zkušené (ne nutně odborné = studované) zamyšlení a najde se nějaký detail, který situaci podstatně zlepší.

Je to věc jednotlivé nehody, ale všimněte si, že osobní vagóny na vlacích většinou mají o nastupovacích dveří nějaké stupátko. Kdysi, ne úplně dávno, se stalo, že chlap nastupoval v poslední vteřině, dveře ho čaply za ruku a jelikož zůstal venku a neměl si kam stoupnout... Průvodčí v tom byli nevinně, protože ten blboun si vystoupil na druhé straně, že si zakouří. Viděli to z protějšího nástupiště, ale než "se" s tím dokázalo něco udělat; taky vlastně není komu co vyčítat, v České Třebové jen než doběhnete do budovy a tam seženete někoho kompetentního, tak je expres rozjetý klidně na 100km/h, ne-li více (zrychlení 0,5m/s2 je seriózní odhad, to máme za minutu 30m/s = 108km/h).

Takže to stupátko by mu nejspíš zachránilo život.

Trochu se mi ta historka rozrostla, ale přijde mi zajímavá...

Děti jsou od malička vychovávány k nesamostatnosti, takže pak v práci se hroutí z průvanu, když šéf vejde a maminka, osobní kouč ani osobní asistent nikde. Na lískách už nerostou ...

Autor příliš zobecňuje. Lidé jsou různí. Jedněm vyhovuje přesná pracovní doba, jasně stanovená pracovní náplň a jednotné pracoviště. Jiní potřebují uplatnit kreativitu. Kdyby byli všichni jako ti první, byl by svět jedním velkým úřadem. Kdyby byli všichni jako ti druzí, byl by svět bojištěm a chaosem. Úspěšnost a akceschopnot firmy podle mého spočívá ve správném mixu myslitelů a vykonavatelů.

Ono je to mnohdy dáno povahou náplně práce té firmy. Dřív se to vyjadřovalo větou: "Kdyby ses líp učil, nemusel jsi teď (doplňte si sami)."

Měl jsem tři šéfy. První byl jak z pohádky, chytrý, rozumný a chápavý, nikdy nezvýšil hlas. Pro něho jsme byli ochotni dělat do roztrhání. Druhý už byl horší, ale nikomu se nepletl pod nohy a řešil si jen svoje věci, i s ním se dalo žít. Třetí, nikdy bych nevěřil, že takového někdy budu mít, arogantní, sebestředný, který všechno chtěl řešit a tím pádem se sral do všeho. Po vyjasnění názorů mezi námi začal pomlouvat za zády. Raději jsem odešel. Přesně kvůli tomu, abych měl duševní zdraví v pořádku. To co se mi nyní donese z bývalého pracoviště mě jenom v mém rozhodnutí utvrzuje.

Dobrej šéf je poklad. Bez ironie. Ideálně o něm člověk neslyší, ale všechno klape.

Mladí se v létě chtějí koupat a v zimě tančit.

Když to může jít v Itálii .....

Lidi zlenivěli. Do práce se chodí pracovat, ne se nechávat opečovávat psíchologem.