Státní rozpočet na příští rok byl zhruba zveřejněn. Je to literatura neveselého faktu. Rozpočet je plánován se schodkem nejvýše 231 miliard korun, proti rozpočtu letošnímu se deficit sníží o 22 miliard korun. To je redukce vskutku minimální, téměř formální. Způsob, jakým má být této formality dosaženo, je ovšem velice nebezpečný.

Příjmy státního rozpočtu mají stoupnout proti letošku o 7,5 % na 2086,1 mld. Kč, výdaje se zvýší o 5,7 procenta na 2316,1 miliardy korun. To při plánovaném růstu hrubého domácího produktu 2,7 procenta. Obojí tedy, jak příjmy, tak výdaje, porostou rychleji, což znamená vyšší míru přerozdělování hrubého domácího produktu (HDP).

Je chvályhodné a je správnou tendencí, že roční schodky klesají a že i nadále klesat mají. Ovšem růst příjmů rychlejší než hospodářský růst znamená zvyšování daní a poplatků. Což už se děje a dít bude i nadále. Je to evidentní např. v pokračování platnosti výběru daně z navátých zisků (windfall tax), zvyšování daní a odvodů OSVČ, ale také třeba v růstu mýtných poplatků za dálnice pod záminkou vypouštění oxidu uhličitého, za připojení k distribučním elektroenergetickým sítím nebo zvyšování poplatků za vyřízení stavebního povolení při deklarovaném snižování nákladů veřejného aparátu – tak namátkou.

„Jde jednoznačně o prorůstový rozpočet, který přináší rekordní investice – a to v mnohem větší míře, než kolik investovaly předchozí vlády v době vyššího ekonomického růstu. Zároveň ale návrh zohledňuje úsilí vlády konsolidovat veřejné finance,“ říká ministr financí Zbyněk Stanjura. „Půjčujeme si tak převážně na investice.“

Ministr financí není v lehké situaci. Dluhy minulosti jsou obrovské a ekonomická budoucnost nejistá. Při likvidaci deficitního hospodaření státu je lavírování mezi udušením hospodářského růstu a rozhazovačností eráru výkon téměř artistický. Lze nicméně předpokládat, že když rostou příjmy (daně) rychleji než ekonomika, když se zvyšuje míra přerozdělování, rozpočet není prorůstový. Je to sázka, že produktivní sféra takový přídus ustojí. Dále stojí otázka, čemu ministr říká investice, případně jaký efekt od nich očekává. U některých, jako např. do vzdělání, výzkumu, vývoje a inovací není, až na některé jednotlivé případy, celkem pochyb. Investice do dopravní infrastruktury, které ve vládních investičních výdajích dominují, lze očekávat efekty postupně nabíhající. Ale pak jsou zde investice, které sotva zvýší hospodářský výkon, totiž růst produktivity práce a přidané hodnoty. Například většinou do obnovitelných zdrojů energie, do oprav domů po babičce, aj.

„I přesto, že z vládního manévrovacího prostoru ukrajují rostoucí mandatorní a kvazimandatorní výdaje, které tvoří přes 93 % celkových výdajů rozpočtu, podařilo se nám dodržet všechny klíčové priority a zákonné závazky vlády. Ať už jsou to rostoucí sociální výdaje, dodržení 2 % HDP na obranu, platy učitelů v regionálním školství na úrovni 130 % průměrné mzdy nebo navýšení peněz pro vysoké školy a vědu a výzkum. Ačkoliv jsme se jako vláda zavázali ke snižování rozpočtových deficitů, našli jsme v kabinetu rozumný kompromis a navýšíme meziročně rozpočty většině kapitol. Navržený rozpočet tak dle mého názoru zachovává i sociální smír,“ doplnil ministr financí Zbyněk Stanjura.

Pozoruhodný je výraz „ukrajují z rozpočtu“. Jako že nám kdosi cosi užírá na čísi úkor. Obojí však, mandatorní i kvazimandatorní výdaje, nejsou nic jiného, než prosazení politické vůle, prosazení politických programů a priorit.

V tomto výroku není zásadní problém, to jen kam sahá PR. První zásadní problém ve Stanjurově stanovisku k rozpočtu je, že mandatorních a kvazimandatorních výdajů přibývá. Mnohé z důvodu mezinárodních závazků a smluv, např. z legislativy Evropské unie. Těch se nezbavíme, naopak, těch bude stále více, jak napovídá program předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, s nímž vyhrála své předsednické volby proti pravicové většině nových poslanců Evropského parlamentu.

Druhý zásadní je problém našeho vlastního národního hospodářství. Pokud sociální výdaje mají růst o 8,6 % (mimo výdaje na důchody), pak při plné zaměstnanosti je to růst varovný. Svědčí o tom, že ani plně zaměstnaní lidé, s asi třetí či pátou nejdelší pracovní dobou v EU, nejsou ze svých příjmů schopni krýt základní životní náklady. Zde tkví varování Nejvyššího kontrolního úřadu v jeho hodnocení (již) loňského závěrečného účtu, týkající se poklesu přidané hodnoty a produktivity práce. Klesají investice (reálný pokles tvorby hrubého kapitálu) o 6,8 procenta, což ukazuje na opatrnost investorů a firem v době ekonomické nejistoty a vysokých nákladů na energii.

Navzdory číselným statistickým údajům o růstu HDP tento vývoj svědčí fakticky o zmenšování tuzemské ekonomiky, založené na průmyslové výrobě. Při tomto trendu, včetně (a v první řadě) mírnění inflace, se nesnadno šetří státní výdaje. Budiž v tom lapsy let a rozpočtů minulých, ale nehledejme viníky, těmi jsou politické manévry, činěné stranami napravo nalevo rukou nerozlučnou. Což platí bez výjimky i o rozpočtu na rok příští.

Ministerstvu financí lze připsat ještě jedno významné plus. Ve svých predikcích příjmů a výdajů a ve skutečných závěrečných účtech se, až na dva tři krizové roky, dlouhodobě nemýlí. Dá se tedy očekávat, že i příští rok závěrečný účet dopadne podle nynějších předpokladů a že k tomu nebude MF potřebovat příliš krkolomné účetní finty, jako byly dividendy ČEZ a bankovní úvěry do mimorozpočtových fondů.

Poskytl server Svět hospodářství