„Česko stále nemá podíl v terminálu na LNG v Německu. Potřebujeme propojení plynovodů z Polska až do Chorvatska a mít spoluúčast v tamních terminálech na LNG,“ říká Jaroslav Míl, bývalý ředitel ČEZ či prezident Svazu průmyslu a dopravy.

„Nezapomeňme na živelní pohromy a schopnost zásobovat spotřebitele i v době povodní, tornád a tak dále. Jde o zajištění dodávek energií v krajích a regionech v okamžiku, kdy celá soustava není z jakéhokoliv důvodu funkční. Pokud to někomu přijde jako samozřejmé, tak nezbývá než uvést, že všechna opatření od prvních ničivých povodní v roce 2002 zůstala jen na papíře,“ říká Jaroslav Míl k tomu, jak musí být koncipovaná energetika České republiky. V minulosti prošel funkcemi generálního ředitele ČEZ, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, nebo vládního zmocněnce pro jadernou energetiku. Energetiku zná jako málokdo.

V rozhovoru jsme se diskutovali o tom, jakými zásadami by se měla řídit státní energetická koncepce a jak může Česko dosáhnout energetické bezpečnosti.

Energetikou se zabýváte roky. V čem je současná situace výjimečná? Co je nyní největším rizikem pro Česko a co je největším rizikem pro Evropu?

Dnešní situace je výjimečná v tom, že se vědomě nechceme poučit z chyb. Druhou věcí je, že na rozdíl od minulých období se dnes tento obor více řídí vírou ve funkčnost neprověřených technologií, úmyslně ignorujeme fakta, expertní názory a fyzikální zákony. To je zásadní rozdíl proti období před 20 či 30 lety. Je zjevné, že i přes jasné doložení selhání zvolených strategií a koncepcí rozvoje evropské energetiky nechceme náš postoj korigovat. Největším rizikem pro nás a potažmo pro celou Evropu je ztráta konkurenceschopnosti a růst sociálních nerovností, protože ne každý bude schopen financovat náklady na spotřebované energie. Vedle toho je zhoršení komfortu pro spotřebitele z hlediska svobody odběru a stability dodávek už jen marginální problém.

Na co by se měl stát zaměřit při aktualizaci Státní energetické koncepce? Jak by měla probíhat její příprava? Bude mít odborný přínos, když se do její přípravy zapojí i zelené skupiny?

Koncepcí máme celou řadu, ale nikdo je nerealizuje. Nepotřebujeme další stohy papíru. Potřebujeme mechanismus, který nám umožní trvalé porovnávání, zda naše kroky jsou v souladu se schválenými zásadami, principy rozvoje a zda zadané konkrétní úkoly plníme po věcné a časové stránce. Jinými slovy, zda to, co je schváleno plníme či jen předstíráme, že plníme. Jde o ukončení praxe, kdy zpracování dokumentu je vším, ale naplnění cíle je ničím.

Co by měla obsahovat aktualizovaná státní energetická koncepce?

Je několik principů, se kterými by všechna naše rozhodnutí a opatření měla být konfrontována. Jde o energetickou bezpečnost, cenovou optimalizaci a dlouhodobou stabilitu dodávky pro zákazníka, dále o odstranění distorzí, tedy pokřivení, na takzvaném evropském trhu, které vedou mírně řečeno k poškozování zákazníků. Tím posledním parametrem je minimální emisní stopa CO₂ již dodávané elektrické energie spotřebiteli. Tento požadavek je trvale ignorován a bohužel i po utracení stovek miliard euro v EU zcela nenaplňován.

Pojďme ty principy rozebrat podrobněji.

Prvním principem je zajištění energetické bezpečnosti země v době míru, v době konfliktu, například hybridního, v době výrazného vojenského konfliktu v blízkosti našich hranic či přímo na našem území. Zároveň nezapomeňme na živelní pohromy a schopnost zásobovat spotřebitele i v době povodní, tornád a tak dále. Jde o zajištění dodávek energií v krajích a regionech v okamžiku, kdy celá soustava není z jakéhokoliv důvodu funkční. Pokud to někomu přijde jako samozřejmé, tak nezbývá než uvést, že všechna opatření od prvních ničivých povodní v roce 2002 zůstala jen na papíře. Základním parametrem je tedy energetická bezpečnost v krizových stavech nebo v době bez propojení s okolními soustavami. (Bližší představu o dopadech blackoutu si můžete udělat v rozhovorech zde, zde a zde, pozn.red.)

Druhým principem je ekonomické optimum na úrovni minimálních nákladů pro celou ČR v rámci výroby, přenosu a dodávek po distribučních sítích, a tedy i cen pro domácnosti, průmysl a další segmenty našeho hospodářství. Dnes vidíme kalkulace bez započtení nákladů na dotace, kompenzační podpory a takzvané kapacitní mechanismy. Určující je minimalizace ceny pro spotřebitele jako výsledek optimalizace celého energetického systému, a ne dílčí optimalizace jednotlivých částí energetického systému.

Třetím principem je výše emisní stopy CO₂ na kilowatthodinu v rámci celého řetězce od těžby a transportu surovin až po výrobu a dodávku spotřebiteli. Evropské, ale ani naše plány toto kritérium nenaplňují. Nahrazujeme uhlí zdroji využívajícími zkapalněný zemní plyn. Jeho emisní stopa je přitom obdobná jako u uhlí (více například zde, pozn.red.).

Čtvrtým principem je odstranění stávajících distorzí na trhu s energiemi a příčin dnešního stavu. Tedy uvědomění si, že žádný funkční trh s elektrickou energií nikdy neexistoval. To potvrzuje i zpráva Evropského účetního dvora, tedy auditora Evropské komise. V lednu 2023 vydal dokument, který jasně konstatuje, že tady nikdy nefungoval trh s elektrickou energií. Prioritou je mít nový design trhu, který odpovídá potřebám ČR a Evropy.

Jak tedy můžeme zajistit skutečnou energetickou bezpečnost České republiky? Co pro to musí vláda udělat?

Jde o širší téma.

Obecně řečeno nesmíme za žádných okolností ztratit schopnost zásobovat energií jednotlivé kraje a regiony. Musíme být nezávislí a schopní v každém okamžiku zajistit zásobování spotřebitelů, fungovat i v době krize, živelní pohromy, hybridního konfliktu, kdy se naše energetika – výroba, přenos, distribuce, spotřebitelé včetně domácností – například stává terčem kybernetických útoků, hackerů. Základním parametrem tedy musí být bezpečnost v krizových stavech a v době bez propojení s okolními energetickými soustavami. Tento parametr by měl také zohlednit provozovatel přenosové soustavy ČEPS ve výhledových bilancích, které zpracovává pro ministerstvo průmyslu.

V oblasti plynu jsme se zbavili plynové závislosti na Rusku, což je dobře, jen se to mělo stát už před mnoha lety, protože řada expertů na chybně realizovaný koncept obstarávání plynu upozorňovala již před rokem 2010. Nyní jsme ale silně závislí na Německu a Německo toho zneužívá. České vládě se dosud nepodařilo získat podíl na terminálu pro zkapalněný zemní plyn v Německu. Potřebujeme propojení plynovodů ze severu Polska až na jih do Chorvatska přes české území, mít spoluúčast na LNG terminálu v Polsku i Chorvatsku. V nadsázce řečeno, i kdyby ta „roura“ byla momentálně prázdná, vyplatí se nám, protože nebudeme závislí jen na Německu a nebudeme tak vůči němu v nerovném obchodním postavení. Potřebujeme diverzifikovat trasy a diverzifikovat zdroje, protože to je jediná šance, jak zajistit energetickou bezpečnost a nebýt vydíratelní. Severojižní propojení má Česko v energetické koncepci už od roku 2011. Jak je možné, že se za dvanáct let v tomto směru nic neudělalo?

Další konkrétní opatření je v oblasti zajišťování energií. Tak, jak máme stanovena Maastrichtská kritéria pro vyrovnaný rozpočet členských států EU, bychom měli přistupovat i k energetice. Každá země by musela mít smluvně zajištěnou dodávku na svou dlouhodobou spotřebu. Členské státy by povinně prokazovaly Evropské komisi, že mají zajištěnu dodávku elektřiny například na období 20 let ze 60 procent, na 15 let ze 70 procent, na 10 let z 80 procent a na pět let z 90 procent. Obdobný systém by měl platit i u zajištění dodávek plynu. Tento systém by řešil nejen stabilitu cen pro spotřebitele, ale i druhý problém – potřebu zajistit financování pro výstavbu nových zdrojů. Investoři by v dlouhodobých kontraktech měli jistotu odběru. V současnosti bez toho, že by stát garantoval umístění elektřiny na trhu a dotoval výstavbu, nepostavíte solární, větrnou, jadernou, plynovou, a nakonec ani uhelnou elektrárnu.

Jaroslav Míl (64), absolvent ČVUT, pracoval na různých pozicích v ČEZ, pro britskou International Power řídil elektrárnu Opatovice, odkud se vrátil do ČEZ jako jeho generální ředitel. Působil v představenstvu Slovenských elektráren, vedl tým Evropské komise k posouzení výstavby termojaderného reaktoru ITER, byl členem představenstva největší ruské černouhelné společnosti SUEK. Byl také dvě funkční období prezidentem Svazu průmyslu a dopravy, členem rady vlády pro surovinovou politiku, byl také v radě vlády pro výzkum vývoj a inovace. Jeho posledním vládním angažmá byl post vládního zmocněnce pro jadernou energetiku. Několikrát měl odmítnout nabídku stát se ministrem průmyslu.