Evropská dluhová krize eskaluje. Řecký státní bankrot a jeho odstoupení od eura už nikdo nevylučuje. Profesor Bernd Lucke z univerzity v Hamburku hovoří v interview pro deník F.A.Z. o penězích pro Řecko a o důsledcích politiky záchranných deštníků.

Pane profesore, evropská dluhová krize eskaluje. Řecký státní bankrot a jeho odstoupení od eura nejsou už mezitím politiky a centrálními bankami vylučovány. Byly tedy všechny ty pokusy o záchranu selháním?

To bylo víc než selhání, to je fiasko. Ministr financí Schäuble kdysi řekl, že pomůžeme tři roky - a konec. Peníze německých daňových poplatníků se vůbec neměly dostat do hry. Politici podlehli iluzi, že Řecko se do platební neschopnosti propadlo jen krátkodobě. Přitom bylo už od začátku zřejmé, že dlouhodobě svoje dluhy neunese. Na jaře jsme nicméně své sliby zdvojnásobili a poslali do Atén další peníze, ačkoli státní bankrot je tam už nejspíš jen otázkou týdnů.

Z obou úvěrových balíčků bylo už vyplaceno okolo 200 miliard eur, byly tam i jiné podpory – komu se tím ale vlastně pomohlo? Řekům je teď mnohem hůř než před dvěma lety.

Záchrana Řecka, to je bohužel jeden velký podvod. Peníze na pomoc tam takříkajíc jen protečou. Vláda v Řecku je obratem převádí na banky, hedge fondy a jiné soukromé věřitele. K normálním Řekům z toho sotva co dorazí. Naopak: ti musí platit vyšší daně a smířit se se snižováním mezd. Záchrana Řecka nezachraňuje Řecko, o tom by se věru dalo polemizovat, ale jeho věřitele.

Ale i banky musely přece při oddlužování v březnu vydat dvojmístnou miliardovou sumu.

To platí pouze tehdy, vycházíme-li z nominální hodnoty pohledávek. Správnější by ale bylo vycházet z tržní hodnoty řeckých dluhopisů, a sice z jejich skutečné tržní hodnoty, ne z oné uměle navýšené podpůrnými nákupy ze strany ECB. Banky tak stále ještě dostaly téměř polovinu nominální hodnoty. To by jim na volném trhu nikdo nezaplatil, a tak by do toho ani nešly. Takhle jsou bez rizika. To zůstalo výhradně na veřejném sektoru, který naopak dalších 130 miliard nasazuje. Politikům se tak povedl mistrovský kousek převést během dvou let téměř veškerá rizika ze soukromých dlužníků na daňové poplatníky. A ti za to budou krvácet.

Kolik německých daňových peněz bylo už vůbec v Řecku utopeno? Je to možné vyčíslit?

Věc není tak jednoduchá, neboť peníze chodí různými cestami, částečně i nepřímo přes EU, MMF a ECB. Kromě toho rozsah ztrát v případě řecké insolvence nelze přesně vyčíslit. Přímý vklad německých prostředků do záchranných balíčků I. a II. činil nicméně asi 52 miliard eur. Z toho bych přinejmenším polovinu – takže víc než 25 miliard eur – viděl jako definitivně ztracenou. To zhruba odpovídá veškerým německým státně rozpočtovým výdajům na zdravotnictví, vzdělání a výzkum v roce 2011.

Na počátku měnoví unie tu byl slib německé vlády voličům, že nedojde k žádnému přebírání dluhů jiných – ona známá "no-bailout klauzule". Přesně před dvěma roky byla poprvé kvůli Řecku porušena. Politici tvrdí, že nebylo vyhnutí, mělo-li se zabránit velké panice na trzích a všeobecnému kolapsu finančních systémů. Je to tak?

V panice byli především politici. Neboť se bezhlavě vrhli do riskantních a extrémně drahých dobrodružství, aniž by se starali, jak z toho potom ven. Samozřejmě to šlo udělat i jinak. Namísto, aby bývaly byly banky a vklady střadatelů zachraňovány oklikou přes státy, mohlo se jen striktně trvat na dodržování "no-bailout klauzule", eventuelně podpořit živořící banky kapitálovou účastí státu. To už bylo koneckonců za finanční krize i úspěšně realizováno. Od té doby máme také v Německu k dispozici potřebné zákony, které byly uplatněny například při zestátňování bankovního holdingu HRE. Řízená rekapitalizace bank je fiskálně mnohem výhodnější než oklika přes údajnou záchranu států.

Nyní bude tedy zřízena i taková "bailoutová" instituce pro státy: evropský stabilizační mechanismus ESM (trvalý euroval), který má nahradit záchranný fond EFSF (dočasný euroval). Německý parlament rozhodne o ESM v červnu. Ten má mít základní kapitál 700 miliard eur, z toho 80 miliard v hotovosti, a státům ve finanční nouzi má mít možnost půjčit až 500 miliard eur. S vaším "Svazem občanské vůle" ("Bündnis Bürgerwille" je německé nadstranické hnutí občanů a institucí proti ESM – pozn. překl.) sbíráte proti tomu podpisy občanů, profesorů i politiků, prozatím jich máte asi 10 tisíc. Přitom je ale ESM dle názoru finančních expertů k zastavení krize nezbytný. Tihle všichni experti se mýlí?

Nemyslím si, že by většina expertů byla pro ESM. Je třeba rozlišovat. V akademické obci jej považuje převážná většina za špatný. Když se o tom na ekonomickém plénu v roce 2011 hlasovalo, 90 % dotázaných profesorů hlasovalo proti politice záchranných deštníků a naopak pro řízený státní bankrot. Z bankovní a průmyslové branže přichází naproti tomu pro ESM většinou podpora. Podle mého názoru tu svoji roli hrají konkrétní zájmy těch či oněch. Banky mají přirozeně zájem na tom, aby byly podporovány ty státy, jejichž dluhopisy samy drží. Na export orientovaný průmysl má zase eminentní zájem na tom, aby byly vývozní trhy stabilizované. Vláda musí uvažovat nicméně dlouhodobě a ke všeobecnému prospěchu. Dlouhodobě, to znamená jak se z toho dostat, aniž bychom se stále více zaplétali do dluhové sítě.

Kam to povede, budeme-li nadále pokračovat v politice záchranných deštníků?

Jistě dobře vidíme, že to takto nefunguje. Tedy že strukturální změny, jimiž jsou půjčky podmíněné, nejsou dlužícími zeměmi dostatečně prosazovány. To je ostatně známo i z jiných dluhových krizí. Je vůbec troufalé si myslet, že je takto možno řídit cizí země. A příjemci půjček nás mohou vydírat: dejte nám nové půjčky a měkčí podmínky, abychom mohli stimulovat růst. Jinak nebudeme moct, bohužel, staré půjčky splatit. Tak se přece tahle hra hrává. Tak jim tedy poskytneme trvalé transfery a subvence. A když už ani to nestačí, hrozí ještě větší a horší insolvence než dosud.

Kdo kontroluje přidělování prostředků v ESM? Komu se vedení záchranného fondu zodpovídá?

Papírově má poslední slovo parlament, neboť německý ministr financí může v Radě guvernérů ESM kladně hlasovat jen tehdy, získal-li k tomu zplnomocnění parlamentu. Z praxe však víme, že to bývá jinak. Na parlament bývá vyvíjen tlak. Vládní ministři a ministr financí s ustaranými tvářemi vysvětlí, že je bezpodmínečně žádoucí a velmi nutné, aby byl pro novou zemi schválen tříciferný miliardový úvěr, aby se zabránilo panice na finančních trzích. Nějaké NE je pak těžko myslitelné. Z parlamentu se tak stává grémium přitakávačů.

V parlamentě je překvapivě málo diskusí o rizicích spojených s ručením. Až na ojedinělé výjimky není téměř vidět žádná opozice, jež by stála za řeč.

Debaty o ESM rozhodně žádnými hvězdnými okamžiky našeho parlamentu nebyly. Rozsah ohrožení nebývá tu povětšinou správně rozpoznán. Hodně poslanců do těch problémů pořádně ani nevidí. To mi mnozí z nich soukromě přiznali sami. Spoléhají se na vedení svých frakcí a na vládu, jež na ně vyvíjí nemalý tlak. Dá se říci, že parlament tady ve svojí kontrolní funkci bohužel selhává. Svědčí to o propadu demokratické kultury.

Pro spolkovou vládu patří ESM a fiskální pakt k sobě. Ale fiskální pakt, který má za přísných podmínek zajistit zodpovědnější hospodaření, je teď nejistý, protože Francie se vzpírá. Takže se tu sice rozhodne o záchranných fondech, ale k prosazování rozpočtových pravidel nadále chybí razance.

I když fiskální pakt opravdu bude realizován, není jasné, že bude mít dostatečné pravomoci. I s novými, přísnějšími pravidly stále tu zůstává mnoho léček, zadních dvířek a výjimek. Se smluvními závazky k hospodářské stabilitě máme bohužel zkušenosti špatné. Vzpomeňme jen pakt stability a růstu, jehož porušování nikdy nebylo sankcionováno. Obávám se, že fiskální pakt vůbec nebude tak přísný, jak nám vláda namlouvá.

Přeložil Milan Dřevojánek (Per-hand-preklady.cz)