V době recese může mít smysl vyrovnávat státní rozpočet jen pomalu, říká Volker Wieland, profesor financí na frankfurtské Goethově univerzitě, v rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Stimulace nabídky je naopak nezbytná, má-li se růstový potenciál zvyšovat.

Pane Wielande, v Evropě propukla debata o vhodné hospodářské politice v době krize. Je z vašeho hlediska nějaký rozpor mezi politikou úspor a politikou růstu?

Vůbec ne. Takový rozpor neexistuje. Cíl úsporné politiky spočívá v tom zredukovat podíl státních dluhů vůči hrubému domácímu produktu. Toho je ale hospodářský růst zároveň důležitým předpokladem. V době recese je to samozřejmě těžké. Ale obnovení udržitelnosti dluhů je tak jako tak dlouhodobý proces. Proto je důležité přijmout taková opatření, která by v dlouhodobém horizontu vedla ke zvyšování růstového potenciálu.

Jaké jsou podle vás možnosti k posílení hospodářského růstu?

Nejdůležitější je politika na straně nabídky, která by hospodářství zbavovala bariér a umožňovala efektivnější využití kapitálu a práce. K tomu musejí být výrobní a pracovní trhy nastaveny flexibilněji. Daňový systém by navíc měl podněty k výrobě a hospodářské dynamice oslabovat pokud možno co nejméně. Vždyť z čeho jiného by růst měl vycházet? Keynesiánské výdajové programy si hodně vysoce zadlužených států vůbec nemůže dovolit. Navíc zkušenosti z USA po roce 2009 ukazují, že takové programy už sotva kde dnes fungují.

Kritici úsporné politiky se obávají sestupné hospodářské spirály: recese způsobuje nové státní dluhy, kvůli nimž se přistupuje k úsporným opatřením, jež vedou k dalšímu prohlubování recese.

V takové situaci může mít smysl rozložit fiskální konsolidaci do delšího časového období. Obavy, že krácení státních výdajů v době recese tuto recesi přiostří, jistě nejsou neopodstatněné.

Jaký je váš názor na zvyšování daní coby alternativu ke krácení výdajů?

Vyšší daně nesou s sebou vícero nevýhod, neboť narušují ekonomická rozhodování, a tím z dlouhodobého hlediska podvazují možný hospodářský růst.

Znamená to, že vy byste nějakou v recesi se zmítající zemi, jako je teď Španělsko, k úpornému dodržování původně pevně ustavených rozpočtových cílů nenutil?

Ne. Je ale otázkou, jak velice si nějaká země může dovolit svoji fiskální konsolidaci protahovat, aniž by ztratila schopnost refinancovat své dluhy na kapitálových trzích. To záleží na věrohodnosti politiky té které země. Je-li důvěryhodnost velmi malá, musí pak vláda dělat i tomu odpovídající politiku. Slovům musejí následovat činy.

Jak to má fungovat?

Země, která chce přistoupit k fiskální konsolidaci, musí přikročit k liberalizaci pracovních trhů a k reformě důchodových systémů. Nejde zde o konflikt mezi nabídkou a poptávkou, nýbrž o to, jak má být konsolidační program věrohodně nasazen a úspěšně proveden. V případě zemí jako Španělsko k tomu navíc přibývá i otázka, zdali by tu nebyl užitečný nějaký program od Mezinárodního měnového fondu.

Španělé žádný dojem, že by se snad chtěli dostat pod nějaký záchranný deštník, nevzbuzují.

Takový program by mohl MMF nabídnout sám. Vláda v Madridu by o pomoc z EFSF prosit nemusela. Nejde ani o to, kolik peněz by Španělsko z takového programu dostalo. Šlo by o hospodářsko-politické podmínky s takovým programem spojené, které by španělskou vládu k urychlení reforem nutily a zajišťovaly by mu tak zároveň i větší věrohodnost na trzích. Španělská vláda dostala by navíc i prostor pro konstruktivní domácí politiku.

V návaznosti na požadavky po větším hospodářském růstu v Evropě mohou být na stůl položeny i požadavky na přínos Německa, například na nějaký konjunkturální program (soubor opatření německé vlády proti krizi – pozn.překl.). Co si o tom myslíte?

Německo nelze přeceňovat. Nejsme žádné Spojené státy americké. Náš dlouhodobý růstový potenciál je podvázán rychlým stárnutím a zužováním se populace. Německé státní zadlužení je už dnes velké, takže nejsme v pozici podílet se i na nesení dluhů Evropy. Ale i Německo by mohlo v rámci evropského růstového programu nabídnout svůj přínos.

Jaký přínos máte na mysli?

Máme sice hodně podniků, které jsou mezinárodně velmi konkurenceschopné, ale jsou tu i sektory, které jsou otevřené či flexibilní méně. Tady by pomohlo hospodářskou soutěž posílit a zlepšit přístup pro zahraniční podniky a pracovní síly, za využití našich evropských partnerů. To by bylo smysluplnější než nějaký konjunkturální balíček, který by měl v nejlepším případě jen krátkodobý efekt a jen v omezené míře by vedl k poptávce po zboží z krizí postižených eurozemí.

V čem by ještě mohla finanční politika pomoci?

Finanční politika je momentálně velmi expanzivní. Zejména tříletými finančními transakcemi, byť i za drasticky uvolněných bezpečnostních podmínek, zlepšila ECB výrazně podmínky v dluhovou krizí postižených eurozemích. To se právě teď vyplatí využít v konsolidačních a reformních snahách těchto zemí. Navíc, podle mého názoru, se ECB může orientovat jen v rámci celoevropských výhledů.

Přeložil Milan Dřevojánek, Per-hand-preklady.cz