Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý se obává tempa dekarbonizace, které zvolila EU. Cestu k energetické bezpečnosti Česka vidí ve výstavbě jaderných bloků.

Již Henry Louis Mencken řekl, že každý problém má své řešení, které je prosté, jasné a mylné. Což je řešení, které si v přístupu k oxidu uhličitému vybrala Evropská unie. „Složité problémy nemívají jednoduchá řešení,“ varuje Vladimír Dlouhý.

Postoj Hospodářské komory i váš je známý: ano, přestaňme používat uhlí, ale až ve chvíli, kdy na to budeme technologicky připraveni. Uhlí dnes stojí za polovinou elektřiny vyrobené v republice, v teplárenství a především v topení v domácnostech je zatím také nezastupitelné. Máte představu, čím budeme uhlí nahrazovat?

Podle mého názoru je klíčové v dohledné době dobudovat zejména jaderné zdroje. Energii z jádra považuji z hlediska poměru výkonu, bezpečnosti, udržitelnosti a ekologie za optimální řešení. Je ale také nutné postupně přecházet i na obnovitelné zdroje, k čemuž jsme koneckonců zavázáni i vzhledem k našemu členství v Evropské unii. Součástí takového plánu musí být podle Hospodářské komory i Svazu průmyslu a dopravy jasná vize, jak bude vypadat bezemisní budoucnost uhelných regionů, tedy Moravskoslezského, Karlovarského a Ústeckého kraje, aby po sociální a hospodářské stránce ukončení těžby a využívání uhlí zvládly. Navíc je zde černé uhlí, bez kterého se například neobejde výroba oceli.

Obnovitelné zdroje mají v tuzemsku jen omezený potenciál. Vidíte ještě jiné cesty jak efektivně a bezpečně zajistit bez uhlí spolehlivé dodávky elektřiny, jak jsme na ně zvyklí?

Je pravda, že geomorfologické podmínky ČR příliš nenahrávají masivnímu využívání sluneční nebo větrné energie, obdobně jako ve státech jižní Evropy nebo jiných přímořských státech. V současné chvíli se sice zdá, že máme až přebytek biomasy vhodné pro energetické využití, ta ovšem z dlouhodobého hlediska nemusí být stabilním a v budoucnu vždy dostupným zdrojem. I z toho důvodu se domnívám, že cesta k udržení dosavadní energetické bezpečnosti ČR vede právě jadernou cestou.

Jakou, v souvislosti s tažením proti CO₂, vidíte roli zemního plynu? Na jednu stranu není těžké se k němu dostat, na druhou stranu je to také fosilní palivo. Takže jestli mají pravdu klima aktivisté, měly plynové zdroje skončit současně s uhelnými bloky…

Ano, i plyn je fosilním palivem, a proto je k němu tak třeba přistupovat. U zemního plynu hraje významnou roli také geopolitická situace, na to se nesmí zapomínat. Jsem přesvědčen, že při rekonstrukci české energetiky bude význam a role zemního plynu mírně stoupat právě s ohledem na končící uhelné zdroje. Určitě také nejsem přesvědčen, že uhelné a plynové zdroje skončí ruku v ruce ze dne na den. S ohledem na závazky vůči EU a také s plným si uvědoměním role mezinárodní politiky, bychom na plynovou kartu neměli v energetickém mixu sázet vše.

Máte nějaký odhad, kolik bude celkově stát republiku poloviční přeměna výroby elektřiny a infrastruktury a přeměna části teplárenství? Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš odhadl, že jen do roku 2030 nás budou závazky vůči Bruselu stát 1000 miliard korun…

To je jedna z důležitých otázek, kterou se musí zabývat Uhelná komise. Tedy jakým způsobem má být transformace energetiky vedena, aby byla pro Českou republiku ufinancovatelná. Německá vláda slíbila poskytnout do roku 2038 čtyřem spolkovým zemím, které plánovaný odklon od uhlí nejvíce postihne, tedy Severnímu Porýní-Vestfálsku, Braniborsku, Sasku a Sasku-Anhaltsku, finanční pomoc ve výši 40 miliard eur, což je více než bilion korun.

Německo v roce 2017 vytěžilo 171 milionů tun hnědého uhlí, Česká republika ve stejném roce vytěžila 39 milionů tun. Kdybychom to jednoduše přepočítali, tak by to jen pro regiony v ČR zasažené těžbou hnědého uhlí znamenalo částku přesahující 200 miliard Kč. A to se ještě vůbec nebavíme o vlastní transformaci energetiky, ale pouze o transformaci krajů, které budou zasaženy útlumem těžby. Ta částka bude nepochybně obrovská, na druhou stranu její nezanedbatelnou část bude možné pokrýt z evropských a dalších fondů mimo státní rozpočet.

Podle řady názorů analytiků a průmyslníků vede masivní podpora OZE a s ní spojený růst cen elektřiny k ohrožení, nebo přímo ztrátě konkurenceschopnosti. V Německu už svaz průmyslu vyzval vládu ke kompenzacím. Nemá Hospodářská komora také obavy z dopadů drahé energie?

Podle našeho posledního šetření je pro firmy v Německu elektřina 2,3krát dražší než pro firmy v tuzemsku. A je to právě z důvodů německé energetické politiky posledních let, kdy překotně omezují konvenční zdroje energie a nahrazují je obnovitelnými zdroji. Výrazný nárůst cen elektřiny tažený růstem cen povolenek na emise skleníkových plynů se týká také České republiky. Návrh novely zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, který právě projednává poslanecká sněmovna, proto počítá s kompenzacemi pro energeticky nejvíce náročné podniky, které jsou růstem cen elektřiny nejvíce zasaženy. Jde například o ocelárny, nebo chemické společnosti.

Není to ale pouze o neustálém zvyšování nákladů pro firmy, které pochopitelně ohrožuje zmiňovanou konkurenceschopnost. Je za tím třeba vidět také zásadní bezpečnostní rizika. Německo není zcela připravené na případný blackout. Jeho zběsilý úprk od jádra a uhlí současně a sázka výhradně na obnovitelné zdroje energie nebezpečí kolapsu jen zvyšuje. Tím současně ohrožuje také ČR, naši přenosovou soustavu a pro naše firmy představuje významné riziko možných finančních ztrát v případě dlouhodobějšího výpadku energie.

Máte představu, jakých všech oblastí života se přestavba energetiky a drahá elektřina negativně dotkne? Stát přeci nemůže kompenzovat všechno všem a ceny elektřiny přitom budou mířit vzhůru ještě dlouho.

Mám představu. Dotkne se bohužel všech oblastí života. Naneštěstí jsme národ, který se ještě příliš nenaučil s energií šetřit. Možná to dlouhodobé zvyšování cen elektřiny konečně povede k masivnějším energetickým úsporám. Má to ale ještě jednu důležitou rovinu. Evropská komise počítá s elektřinou jako s důležitým činitelem, který se bude podílet na dekarbonizaci dalších odvětví, jako je například doprava a vytápění. To ale nebude ekonomicky schůdné, pokud bude elektřina příliš drahá. Spotřeba elektřiny je jen zhruba pětina konečné spotřeby energie. Diskuse se hodně soustředí právě na dekarbonizaci výroby elektřiny, ale to k dosažení cílů roku 2050 nebude zdaleka stačit.

Drahá elektřina začala ohrožovat firmy v nejbohatší zemi Evropy. Chystá se likvidace části míst v automobilovém průmyslu. Chystá se, nebo už začala, další průmyslová revoluce, kdy stroje a lidi střídají roboti, kteří nejen připraví o práci lidi, ale také potřebují elektřinu. Aktivisté zároveň eufemisticky navrhují „úpravu stravovacích návyků“. Máte nějakou vizi co všechno nám tahle „perestrojka“ přinese?

Ne všichni odborníci a vědci sdílí katastrofickou a zavádějící tezi, podle které lidstvu hrozí pohroma, pokud dramaticky neomezí produkci CO₂. Taková interpretace závěrů klimatického panelu nemá s realitou moc společného. Stavět na ní jakoukoliv kampaň je kontraproduktivní – přesvědčuje přesvědčené, odrazuje ty, kteří smýšlejí kriticky. Jde o to najít tu správnou cestu, jak dosáhnout kýženého cíle. Jak řekl Henry Louis Mencken, každý problém má své řešení, které je prosté, jasné a mylné. Složité problémy nemívají jednoduchá řešení. Nečekejme je ani zde! Snažme se přemýšlet, zvažovat varianty a vybírat ty správné, které neohrozí naši životní úroveň a skutečně pomohou životnímu prostředí. Existují řešení, která jsou dobrá pro ekonomiku i životní prostředí zároveň, obvykle to ale nejsou ta, která je potřeba masivně dotovat z veřejných rozpočtů.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že v tažení proti CO₂ je Evropská unie sama. To znamená, že sedm miliard lidí se omezuje jen minimálně, nebo vůbec. Má v takové situaci smysl ta dramatická a rychlá změna života, de facto oběť, kterou přinesou Evropané, kteří navíc produkují jen asi 10 procent emisí CO₂?

Evropa se na emisích skleníkových plynů díky své obecné vyspělosti podílí jen velmi malým procentem, těmi zhruba 10procenty. Mám za to, že diskuze o ochraně klimatu by měla být globální. Pokud budou rozvíjející se a rostoucí ekonomiky dále bohatnout, což předpokládám, bude se koncentrace CO₂ v ovzduší celosvětově velmi zhoršovat bez ohledu na kroky v Evropě. Tím samozřejmě neříkám, že bychom my, Evropané, neměli jít světu příkladem. Ale nesmí to být za cenu našeho ekonomického kolapsu, takový příklad stejně nebude nikdo následovat a oběť by byla zcela zbytečná.

Převzato z webu iUhli.cz