Dělnické domky od jedné sociálně odpovědné firmy ve Zlíně. Foto: jef

Dekarbonizace přijde českou ekonomiku na 3,2 bilionu korun do roku 2050. To je nějakých 200 miliard korun ročně. Spočítaly to poradenské společnosti Boston Consulting Group a Aspen Institute Central Europe. Totiž – vyšlo jim to v jejich modelech. „K těmto investicím neexistuje alternativa a české společnosti si to uvědomují. Pokud nyní nezačnou výrazně investovat do změny svých výrobních technologií, za několik let ztratí svoji konkurenceschopnost,“ píše se ve studii, kterou k tomu společnosti vydaly.

Patrná je snaha tyto horentní investice uvádět jako pokrok a hospodářský rozkvět, totiž růst hrubého domácího produktu (HDP). Ono se to tak i může jevit, když se do modelů zadá výpočet HDP na bázi výdajů. Autoři studie tím také často argumentují, ale zároveň celkem upřímně přiznávají, že „…bez dobře cílených investic může být ohrožena až desetina českého hrubého domácího produktu, tj. přibližně 650 miliard korun. Dalších až 20 % HDP transformace ovlivní a potenciálně i ohrozí, jelikož zde existuje těsná vazba s šedými technologiemi či přímo závislost na nich.“ To je nutné číst tak, že když se tyto „cílené investice“ neuskuteční, řadu výrob i celých průmyslových oborů nám úředně budou zakázány, respektive dojedou na karbodrakonické daně. Zcela chybí úvaha o tom, jak ty investice zvýší to, čeho se nám momentálně nedostává nejvíce, totiž přidanou hodnotu.

Lze uvést na konkrétních příkladech: elektrifikace hutního průmyslu, tj. přestavba vysokých pecí na elektrické, nikterak nezmění konečný produkt. Ten nebude ani chytřejší, ani sofistikovanější, bude to stále jen surová ocel. Navíc pod těžkou konkurencí laciné asijské výroby. Studie dokonce připouští, že investice nejspíše ani nebude návratná. Ale je nutná, aby u nás hutnictví vůbec mohlo pokračovat. Podobně se věci odehrají v automobilovém průmyslu. Musejí se stavět gigafactory a elektroauta, abychom nebyli nuceni odepsat 500 tisíc pracovních míst. Výroba cementu a stavebních hmot… atd.

Jistě ne každá z těch investic bude ztracena. Třeba malé modulární jaderné reaktory jsou inovací, přinesou pokrok a přínos ekonomice i lidstvu. Také vývoj technologií na výrobu vodíku slibuje objevení čehosi zásadně nového a přínosného. Velká většina těch investic jsou ale výdaje vynucené nikoliv vědecko-technickou, ale politicko-úřední revolucí. O žádný hospodářský rozkvět ani pokrok tady nepůjde.

Můžeme si to ilustrovat na jiné módě, a tou je společenská odpovědnost firem, řečená ESG. Společensky odpovědně se choval už Tomáš Baťa, když vybudoval a provozoval obuvnickou továrnu ve Zlíně. Přitom také postavil plavební kanál pro ekologickou dopravu, vybudoval městečko rodinných domků pro své zaměstnance, od kterých požadoval, aby firmě odevzdali to nejlepší ze sebe, ale také ubytoval jejich rodiny a vzdělával je. Přestavěl Zlín podle tehdy moderní koncepce zahradního města s funkcionalistickou architekturou. Ani by ho nenapadlo vydávat o tom každoročně stošedesátistránkovou zprávu podle norem EU. V těch domcích se pohodlně bydlí dodnes, akorát už nestojí jeden roční plat jako tenkrát. Dnes ten roční plat bude sotva stačit na povinné zateplení a opatření sluneční elektrárnou. Ale novodobé firmy se předhánějí, která bude mít zprávu ESG lepší. V obavách, aby neztratily odbyt. Ne proto, že konkurence přinese na trh výrobek chytřejší, lehčí, trvanlivější, levnější, opravitelný a rozložitelný, ale proto, že má ve správní radě o dvě ženské víc. A také proto, aby jí pojišťovny nevypověděly smlouvy a banky provozní financování.

Představme si v duchu, zdůrazňuji jenom v duchu, co by se s těmi penězi dalo dělat jiného. Za polovinu, tedy 100 miliard korun ročně, by se jistě podařilo založit dvě nové univerzity nacpané nositeli Nobelových cen z celého světa. K tomu pár středních škol či lyceí. Do 10 let bychom se mohli stát nejznalostnějším centrem Evropy severně od Alp, jako za Karla IV. Mohli bychom dokončit vývoj malých modulárních jaderných reaktorů a jako melouch vyřešit zadní konec palivového cyklu. Dalo by se vynaleznout průmyslově využitelné vznášedlo, abychom si stále nestěžovali, že nám auta ničí dálnice. Nebo lék proti rakovině. Případně naučit umělou inteligenci odhalovat podvody páchané umělou inteligencí.

Ještě jsme nepřipočítali 2 biliony korun na povinné rekonstrukce starých domů. To už jsme hodně přes 5 bilionů v dnešních cenách. Za to už by se možná dala vyřešit těžba vzácných surovin na Marsu. Nebo postavit vlastní továrnu na penicilin, aby se nemusel až z Marsu dovážet, když ho tam sami mají málo.