Už sedm let zaměstnává řecká krize evropské politiky i většinu praktikantů chmurné ekonomické vědy po celém světě, kteří neustále spekulují, co by bylo, kdby… kdyby třeba Řecko zbankrotovalo a odešlo z eurozóny, jak by to poškodilo status eura, nebo kdyby setrvalo, přestalo ale své dluhy splácet a ECB by řecké banky podporovala, aby země neopustila eurozónu.

Přestože je odchod Řecka z eurozóny pro ideology sjednocení téměř nemyslitelný a lze předpokládat, že dojde k dohodě, mnozí ekonomové, v Evropě snad většina, papouškují po unionistech vizi zkázy, zmaru a hospodářské katastrofy, kdyby Řecko nechtěně zbankrotovalo.

V ryze ekonomickém myšlení ale taková představa nemá základ. Logika devalvace je totiž dobře známa a řečtí ekonomové i revoluční vláda Syrizy mají zcela jasno. Problém je, že řecké voličstvo euro miluje, neboť v něm většina vidí svou novou západní identitu (a dotace).

Costas Lapavitsas (London University) stejně jako autoři makroekonomické studie řeckého hospodářství Theodore Mariolis a Apostolis Katsinos (Panteion) předpokládají, že by drachma vedla k 50% devalvaci a po 6 měsících k zpevnění pod 20 % hodnoty eura, následných pět let předpokládají pětiprocentní roční růst. Další trend samozřejmě bude záležet na fiskální kompetenci vlády, Argentina nebo staré Rakousko také svůj kapitál z devalvace později prošustrovaly.

Důvody jsou jednoduché. Většinu státních bankrotů a devalvací pevného kurzu způsobili socialisté (zdaňuj a utrácej), kteří nafoukli deficit běžného účtu (spotřebu) a měli plnou zaměstnanost. Řecko je ale v situaci americké krize po krachu Wall Street, nachází se po sedmileté recesi a deflaci s nečinnou rezervou 25 % nezaměstnaných a kapitálu (60 % uteklo ze země). Nikdo neinvestuje a 180% státní dluh je nesplatitelný. Devalvace se rovná keynesiánské injekci peněz.

Jistě, platy a úspory inflace znehodnotí, ale jen dočasně, protože rostoucí export a zaměstnanost (turistika tvoří 30 % HDP) začne velmi rychle vzrůstat a levná aktiva i nemovitosti okamžitě přitáhnou kapitál zpět.

Zvýšit produktivitu je obtížné (nejen pro Řecko) a žádné strukturální reformy ani vyrovnaný rozpočet, jak navrhují Němci, kteří se sedm let radovali z opilých investic, aby pak své ztráty hodili na bedra Řeků, kapitál nepřivolá. Celá generace nebo dvě bude bez šance.

Řecký problém eura leží v německé hegemonii. Ta je sice dostatečně ekonomicky silná, aby si prosadila dočasně výhodná pravidla, ale německé vlády se marně snaží přinutit své voliče, aby uznali nadřazenost společných norem Unie.

Jakmile jde o peníze, volení zástupci musí hájit národní zájem a pravidla obcházet.