Představme si svět, kde každá země vyrábí vše sama – od automobilů po obilí. Zní to jako cesta k soběstačnosti, ale historie i ekonomická praxe ukazují pravý opak. Civilizační pokrok vždy urychlovala spolupráce, ne izolace. A obchod – ten byl odedávna jejím nástrojem.

Ekonomové už od 18. století upozorňují, že když se státy zaměří na to, v čem vynikají, a otevřou své trhy, profitují všichni. Adam Smith zdůrazňoval dělbu práce, David Ricardo později ukázal, že i méně efektivní ekonomiky mohou obchodem získat. Když se totiž každý soustředí na to, co umí nejlépe, a vyměňuje si výsledky své práce s ostatními, celkové bohatství roste.

Přesto se ve veřejné debatě znovu objevují hlasy volající po ochraně domácí produkce, omezování dovozu a snižování závislosti na zahraničí. Tyto názory často rezonují v časech nejistoty – a právě tehdy je potřeba připomenout, co nás naučila minulost.

Merkantilismus, který v Evropě převládal mezi 16. a 18. stoletím, byl postaven na přesvědčení, že bohatství země závisí zjednodušeně na tom, kolik drahých kovů stát má. Dovážet bylo špatné, vyvážet žádoucí. Výsledkem byla stagnace. Až klasická ekonomie Adama Smithe přišla s novým přístupem – s principem volného obchodu.

Dnes máme v ruce mnohem přesnější nástroje než tehdy. Víme, že země, které se otevřely světu, zpravidla rostou rychleji. Specializace vede k inovacím, efektivitě a technologickému pokroku. Globální dodavatelské řetězce přinesly levnější zboží, nové trhy i větší nabídku pracovních míst – a to nejen ve vyspělých státech, ale i v rozvojových regionech.

Ale protekcionismus je houževnatý. Ve 30. letech minulého století zavedly Spojené státy vyšší cla (Smoot–Hawley Tariff Act), a odvetné kroky ostatních zemí krizi jen prohloubily. Něco podobného sledujeme dnes – obchodní spory mezi velmocemi, cla uvalovaná v odvetě, nervozita na trzích. Investoři reagují zdrženlivě a podniky přehodnocují výrobní strategie. Ve výsledku ztrácí všichni.

Novým trendem je tzv. Friendshoring – přesouvání výroby do politicky „spřátelených“ zemí. Z geopolitického hlediska pochopitelný krok, z ekonomického už méně. Uzavírání do bloků může nahradit vzájemnou důvěru taktickou výhodou, ale za cenu růstu nákladů a snížené efektivity.

Na začátku osmdesátých let žilo přes 40 % světové populace v extrémní chudobě – tedy s méně než 2 dolary na den. Byla to jiná doba. Globální ekonomika teprve začínala otevírat své hranice a svět se pomalu učil spolupracovat.

O čtyřicet let později je situace jiná. Dnes žije v extrémní chudobě méně než deset procent lidí. A zatímco se světová populace výrazně zvýšila, průměrný HDP na hlavu vzrostl téměř na dvojnásobek. Co se stalo?

Otevření trhů, volný pohyb zboží, kapitálu i technologií umožnily milionům lidí zapojit se do globálního řetězce výroby a obchodu. Zvláště patrné to bylo v Asii, kde ekonomiky jako Čína, Indie nebo Vietnam zaznamenaly nebývalý růst.

Globalizace přinesla práci, know-how i investice. A přestože nebyla všude bezbolestná, výsledky jsou zřetelné. Data Světové banky mluví jasně – podíl extrémně chudých lidí klesl z více, než 40 % na počátku 80. let 20. století na současných zhruba 9 %.

Graf níže ukazuje vývoj podílu světové populace žijící v extrémní chudobě. Zdroj: Světová banka (indikátor: Poverty headcount ratio at $2.15 a day, 2017 PPP).“

Zdroj: Světová banka

Přesto zůstává jedna věc jistá: propojený svět má potenciál. Pokud se s globalizací zachází moudře, může být i v budoucnu nástrojem růstu, sdílené prosperity a – snad – i větší stability.

Pro Česko, jehož ekonomika stojí na exportu, by takový vývoj mohl být kritický. Pokud by se svět začal drolit na izolované ostrovy, země jako ta naše, závislé na pohybu zboží, kapitálu a know-how, by utrpěly mezi prvními.

Historie nám opakovaně ukazuje, že otevřenost je cesta k prosperitě. Ano, globalizace není bez chyb. Ale její alternativy – od fragmentace po izolaci – mívají následky mnohem horší. Dnešní svět je složitý, křehký a propojený. A právě proto bychom se neměli uzavírat – ale učit se v něm lépe pohybovat. Ochranářské reakce řešící krátkodobou situaci v dlouhodobém časovém horizontu nemusí úspěch přinést. Komparativní výhodu a konkurenceschopnost by mohly naopak přinést dlouhodobé investice do kvalitního vzdělávacího systému. Odtud vycházejí do možná velké míry rozdíly ve vyspělosti zemí a odpovídají na otázku, proč někomu tzv. „ujíždí vlak“.