Švýcarští i čeští vyšetřovatelé nyní rozplétají, jak se k lidem z okolí bývalého premiéra Grosse dostaly miliony korun, jež by mohly pocházet z privatizace Mostecké uhelné společnosti. Jak tedy vlastně probíhala privatizace dvou hlavních uhelných společností v Česku?

Je to zajímavá vykopávka z dob raného kapitalismu, tahle kauza privatizace Mostecké uhelné. Každý, kdo tento letitý problém zná, musí být skutečností, že k lidem kolem Stanislava Grosse doputovaly nějaké peníze z účtů privatizátorů podkrušnohorských dolů, překvapen zhruba stejně jako sněžením v lednu.

Kauza byla mnohokrát vyšetřována, existuje obrovské množství nepřímých důkazů o tom, že k divoké privatizaci Mostecké uhelné společnosti v letech 1996 až 1999 byly používány peníze vytunelované ze samotné firmy jejími manažery. Tisíce stran dokumentů a záznamů výslechů byly založeny ve spisu nazvaném Kosatka, a přesto se nikdy nic nevyřešilo. Spis byl odkládán a zase vytahován, podle toho, jak se vyvíjel politický zájem či jak vlastníci dolů šlapali nebo nešlapali komusi na nohu. Nakonec doly odkoupil Pavel Tykač a tím záležitost v Česku prakticky usnula, protože ten s původní privatizací neměl nic společného, a tudíž na něj tenhle bič v obchodních sporech pranic neplatil.

Trable s doly

Sama historie privatizace dolů v Česku je přitom poměrně jednoduchá a průhledná. Dva klíčové důlní podniky, hnědouhelné doly přeměněné na Mosteckou uhelnou a černouhelné ostravské doly OKD, byly částečně privatizovány prostřednictvím kuponů a část akcií byla převedena na obce, v jejichž katastrech doly těžily. Státu zbylo v obou firmách kolem 46 procent. Stát s obcemi měl pohodlnou většinu.

Jenže v roce 1996 byly volby, po kterých došlo mezi ODS a ČSSD k dohodě o toleranci menšinové vlády. A s tím začalo i dělení ekonomického vlivu mezi obě klíčové politické strany. V roce 1997 tehdejší předseda Fondu národního majetku Roman Češka poprvé zjistil, že kdosi na trhu skupuje akcie důlních firem a jedná i s obcemi o převzetí jejich podílů jak v Mostecké uhelné, tak v OKD. Úředníci FNM ve statutárních orgánech těchto firem začali mít vážné podezření, že se tak děje za peníze z firemních účtů, které jejich management různým způsobem vyvádí ven. Češka podal trestní oznámení, po němž následovala odborářsko-socialistická bouře. Protesty odborů v dolech a poslanecké interpelace socialistů nakonec vedly k hlasování o nedůvěře Romanu Češkovi a zlobivý předseda FNM padl. Z tohoto pohledu je jasné, že honění se za Stanislavem Grossem je tak trochu nespravedlivé, protože v tom „jelo“ mnohem více bývalých i současných politiků. Každopádně Mosteckou uhelnou získala skupina záhadných investorů Appian – ale tím, kdo velí, byl v Mostě Antonín Koláček, bývalý personální šéf Komerční banky dosazený do představenstva Mostecké uhelné prostřednictvím Fondu národního majetku.

Shoda ve jméně, shoda v uhlí

Trochu jinak tomu bylo s OKD v Ostravě, kde proběhla řada pozoruhodných transakcí: OKD nejprve odkoupily menší Českomoravské doly od Viktora Koláčka – a jeho Karbon Invest pak za utrženou částku koupil většinu akcií OKD od kuponových fondů a od obcí a tak ovládl celou firmu.

Pozoruhodné je, že pikantní shoda ne zcela tuctového jména Koláček je náhodná a obě významné postavy českého byznysu počátku jedenadvacátého století nespojuje kromě úspěšné záliby v uhlí vůbec nic. Je nicméně skutečností, že éterický buddhista vegetarián Antonín a typický ostravský baníkovec s jadrným slovníkem Viktor udělali z Česka Koláčkistán.

Nestačilo totiž, že ovládli majoritu v dolech: oni za komickou cenu odkoupili od státu jeho téměř padesátiprocentní podíly. Antonín Koláček a jeho společníci získali 46 procent akcií Mostecké uhelné od Fondu národního majetku v roce 1999 za 650 milionů korun. O pár let později zhruba stejnou minoritu prodali jako první díl transakce Pavlu Tykačovi za devět miliard.

Tahle jistota patnáctinásobku už Viktoru Koláčkovi nevyšla. Jednak trochu zlobil a podal přihlášku na privatizaci další firmy, Sokolovské uhelné, ačkoli mu to v politických kruzích důrazně nedoporučovali, a také čas oponou trhnul – v roce 2004 už nebylo tak jednoduché dělat veřejně podobné kšefty. Přesto dostal téměř padesátiprocentní balík akcií OKD za čtyři miliardy korun. Aspoň že původní Špidlovou a Grossovou vládou chystaná cena dvě a čtvrt miliardy byla i na tehdejší poměry příliš do očí bijící a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ji označil za nepovolenou státní podporu majiteli dolů. Do této ceny však nebyla započítána hodnota čtyřiceti tisíc podnikových bytů, za jejichž převod do vlastnictví nájemníků nyní chrabře bojuje Grossův přítel Lubomír Zaorálek a není mu zřejmě ani trochu chucpe být ve straně, která má tenhle tunel na svědomí.

Nyní švýcarští policisté zmapovali cesty, kudy zřejmě tekly provize za zmíněné privatizace. Nakolik bude možné někoho po tak dlouhé době chytnout za ruku a potrestat, je ve hvězdách. I bez úvahy, zda na tom trestu má dnes někdo zájem. Spousta věcí se nyní bude těžko dokládat, spousta dokumentů zmizela a spousta činů je promlčena.

MfD, 9.5.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro