Jedna věc je úplně nesrozumitelná. Jak ukazují data společnosti Deloitte, v Praze jsou jedenácté nejvyšší nájmy v Evropě.

Tamních 338 korun za metr čtvereční znamená, že nájem za sedmdesátimetrový byt přesahuje 20 tisíc korun za měsíc. To je víc, než v kterémkoli městě v německy mluvících zemích s výjimkou Mnichova a víc než kdekoli ve Skandinávii kromě Kodaně a Arhusu.

Praha je tedy dražší než Vídeň, kam se stěhuje dvakrát víc lidí, nebo než Berlín, který rovněž zasáhla vážná bytová krize.

Drahota se dá ještě pochopit v případě, že je bytů málo. Také si všichni stěžují, že bytů se nedostává ani v hlavním českém městě. Ovšem data Českého statistického úřadu říkají něco jiného. V posledních třech letech je příliv přespolních do Prahy největší, mezi deseti a jedenácti tisíci přistěhovalci ročně.

Počet dokončených bytů však dosahuje pěti až šesti tisíc za rok. Pražská domácnost má v průměru dva členy – čistě statisticky dva celé a jednu desetinu. Nové byty tedy mohou příliv nových obyvatel pokrýt. Přesto byty nejsou a jejich cena roste. Proč tedy vznikla krize, tak zní otázka.

Odpověď se dá najít, jen je třeba si s tím dát práci a neposlouchat developery, kteří tvrdí, že se potíže vyřeší prostě tím, když nastaví hodně nových bytů, které potom vrhnou na trh.

Realita je jinde. Podstatné je uvědomit si fakt, že trh nereaguje na potřebu občanů, ale na koupěschopnou poptávku. Spousta lidí tedy nemá na to, aby si byty koupila, protože jsou příliš drahé a cena ještě roste náklady na jejich financování.

Pokud dnes Česká národní banka stanovila, že splátky hypoték nesmějí překročit 45 procent příjmů věřitele, tak tím nejen znemožnila čtvrtině občanů přístup na trh s vlastnickým bydlením, ale velmi rozumně upozornila, že všichni lidé na koupi bytu prostě nemají a nikdy mít nebudou.

Z toho se stává vážný sociální problém ve chvíli, kdy je málo bytů, které se dají pronajmout, což je případ Prahy a dalších českých či moravských měst.

Jinými slovy, za nedostupnost bydlení nemůže nedostatek bytů, ale nízká nabídka nájemního bydlení za dostupné ceny. Tuto nabídku ovšem nemohou vytvořit soukromí investoři. I když se jim nechá volná ruka, nabídku ani dostupnost nezlepší. Vždy bude nutné, aby dostupné bydlení stálo na subvencích.

Musí je tedy postavit státem podporovaná družstva, anebo města. Veřejný sektor se však z trhu s bydlením stáhl v rámci nedomyšlené reformy a nedostatek bytů se v této situaci může jen prohlubovat. Tak jednoduchý je důvod, proč v Praze nejsou byty.

Ostatně uvedená argumentace takřka doslova kopíruje zkušenosti z Berlína, jak ji popsal sociolog Philipp Mattern. V Berlíně se obecní byty přestaly stavět v roce 2003 a teď se složitě vymýšlejí dotační programy a regulace, které by majitele donutily pronajmout byty koupené na spekulaci. Jiná cesta však neexistuje.

Také Praha se může, vlastně musí vydat stejným směrem. To bude každému jasné ve chvíli, kdy si uvědomí, že byt je drahá věc a každý si ji nedokáže koupit. Snad to není tak těžké pochopit.