Značky potravin o jejich původu ani kvalitě moc nevypovídají

Stoupající zájem tuzemského spotřebitele o potraviny domácího původu je zatím v ČR uchopen velmi matoucím způsobem. Ve snaze marketingově podpořit zvolené spektrum potravinářských výrobků se totiž vyrojila řada projektů s cílem odlišit některé produkty specifickým označením, které má ve spotřebiteli vzbudit dojem buď tuzemského původu potraviny, nebo její vyšší kvality. Ve skutečnosti ale většina značek negarantuje to, co by spotřebitel očekával.

Například služebně nejstarší značka "kvalitních českých potravin" Klasa garantuje z uvedeného pojmu pouze skutečnost, že jde o potravinu. Původní podmínky pro udělení Klasy sice stanovovaly, že by mělo jít o potraviny vyrobené především z českých surovin a zpracované na území ČR, to ale platilo jen do roku 2007, kdy naší zemi vypršela tříletá výjimka EU na takto koncipované podmínky. V současné době tak neplatí ani povinnost dominantního podílu našich surovin, ani nutnost finalizace výrobků Klasa v Česku. Jiná věc je, že většina potravin Klasa takové podmínky skutečně splňuje. Není to ale povinnost.

O něco blíž pojmu domácí původ je označení Český výrobek – garantováno Potravinářskou komorou ČR. Tyto potraviny mají stanovený podíl tuzemských surovin, avšak jejich složku mohou v ne zcela zanedbatelné míře tvořit i suroviny ze zahraničí. Český výrobek je nicméně vyráběn v Česku. Ještě blíž naplnění sloganu tuzemský původ jsou regionální potraviny. Ty jsou jednoznačně vyráběny na území ČR a také skutečně dominantně z tuzemských surovin.

Vůbec nejblíže jsou ale potraviny nesoucí některou z evropských ochranných známek, konkrétně Chráněné označení původu (CHOP), Chráněné zeměpisné označení (CHZO) a Zaručená tradiční specialita (ZTS). CHOP přitom může získat potravinářský výrobek, jehož produkce je přímo spjata s určitým místem a jeho tradicí. Také výroba CHZO musí být spojena s konkrétní lokalitou, ale některé části výrobního procesu nemusí v příslušné lokalitě probíhat. ZTS spojena s konkrétní lokalitou není, ale podmínkou pro udělení takového označení je samotný výrobní proces, který musí prokazatelně vycházet z nějaké tradice, včetně složení výsledných výrobků.

Tím se dostáváme ke značkám garantujícím určitou kvalitu. I těch je celá řada a matení spotřebitele je v této oblasti zřejmě ještě výraznější než v případě původu potravin. Jednou z posledních iniciativ je například značka Zdravá potravina. Uvedený pojem vychází z toho, že takto označené výrobky neobsahují přídatné látky, tedy éčka. To ovšem, byť si to mnozí myslí, není ani náhodou plošné měřítko kvality nebo "zdravosti" potraviny. Velmi podstatná část éček se totiž zcela přirozeně vyskytuje v přírodě, nejde tedy o žádnou chemii, často jde naopak o látky, které lidský organismus ke svému vývoji nezbytně potřebuje. Paradox Zdravé potraviny lze ilustrovat například na skutečnosti, že takové ocenění může získat pěkně prorostlý tuzemský bůček.

Je ilustrativní, že některé minimálně nepřesné, když už ne zavádějící, značky potravin jsou propagovány více než ty, které v oblasti zdraví skutečně tento pojem naplňují. Takovým příkladem je označení Vím, co jím, označující potraviny s prokazatelně nižším obsahem rizikových látek, například nevhodných živočišných tuků, či naopak s vyšším podílem pozitivních látek, jako je obsah vlákniny. Toto označení, byť jde o nadnárodní značku udělovanou na základě doporučení Organizace OSN pro zemědělství a výživu FAO, bohužel mnoho potravin prodávaných na tuzemském trhu nenese.

Tak či tak, zatímco do současné doby stačily spotřebiteli k orientaci v záplavě potravin dobré brýle a základní znalost složení výrobků, dnes je potřeba ještě také vědět, co vlastně garantují jednotlivé marketingové značky. To není zrovna posun správným směrem.

Také s nadějí očekávaná změna evropské legislativy zvyšující četnost povinně uváděných údajů na obalech potravin může být ve svém důsledku kontraproduktivní. Za pozitivní lze podle všeho označit jen dva momenty – rozšíření současného spektra potravin, u nichž bude uváděna země původu, a zákaz nutričních a zdravotních tvrzení v případě, že nebudou věrohodně vědecky doložena. Výrobci potravin tak nebudou moci v neoprávněných případech spotřebitele lákat na teze, podle kterých zvyšuje konzumace té které potraviny imunitu, prodlužuje věk, minimalizuje nadýmání a další nedoložitelné vlastnosti. Jinak lze ale předpokládat, že řada nutričních a energetických údajů bude spotřebitele spíše mást a naopak umožní spíše více manipulací jiným směrem. Méně je někdy více a to platí i pro povinné označování potravin.

LN, 19.4.201