Stát chce po lidech zdravotní spoluúčast. Ať se také stará o to, co musejí jíst

Dobrota, dobrota, volá Pepina, když uvidí originální kelímek s tvarohem od sedláka z hor. Poctivý tučný tvaroh dělá zemědělec ve své minimlékárně z biomléka od krav pasoucích se od jara do podzimu na okolních kopcích. Nad obyčejným tvarohem z obchodu ohrnuje Pepina zobák. Je to totiž upovídaný papoušek redakčního kolegy. Neví, co jsou zaručeně nejnižší ceny ve městě, nezná žádná loga slibující kvalitu potravin. Ale pozná, co je opravdová dobrota. Rozeznali by ji i lidé v mnoha českých domácnostech, kdyby je neškrtila finanční situace.

Žádné průzkumy, ale police v hypermarketech říkají pravdu o tom, jak Češi nakupují potraviny. Regály nevyprazdňují loga a vlaječky vábící na českou kvalitu. Zato je spolehlivě vybílí cedulka akční cena. Po zboží s padesátiprocentní slevou se jen zapráší a může být klidně i z pekla. Spotřebitelské průzkumy, které říkají, že Češi preferují potraviny domácího původu a kvalitu, je třeba brát s rezervou. Stát si je objednává, aby opodstatnil stamiliony, které ročně vydává na propagaci tuzemských potravin. A když se tazatelé zeptají vzorku veřejnosti šikovně, rázem se dopracují k 84procentní náklonnosti k potravinám s domácím původem. Zjistí také, že devadesátiprocentní většina hledí při nakupování na kvalitu více než dřív. Kde jinde také najít tolik bodů pro českou kvalitu než na českobudějovické výstavě Země živitelka? Tam se citovaný průzkum zadaný ministerstvem zemědělství nedávno uskutečnil.

Tuzemští potravináři, kteří se ve vysilující bitvě přetahují se zahraničními konkurenty o malý český trh, by se z takových spotřebitelských preferencí museli radovat. Neberou je ale zřejmě moc vážně. Podobně jako potravinářský průmysl nijak nerozhodil předloňský průzkum s odhalením, že tři čtvrtiny dotázaných by uvítaly zrušení barviv, konzervantů, emulgátorů, zkrátka éček v potravinách. Odpovídalo bezmála šestnáct tisíc lidí, zatímco na Zemi živitelce pouhá tisícovka.

Samozřejmě že by Češi rádi kupovali lepší jídlo. Mohou si ale nechat zajít chuť. Vyšší DPH zvedne ceny potravin a jejich kvalitu spíše srazí, jestli to vůbec ještě jde. Chtělo by to naklonovat Pohlreicha, aby vtrhl do obchodů, vytřídil balast tvářící se jako jídlo a poučil prodejce, jak zlepšit nabídku. Ale vážně. Stát po občanech chce, aby vzali zdraví více do svých rukou, respektive peněženek, když jim ordinuje zdravotní spoluúčast. Přitom je mu úplně jedno, kam se dostala úroveň potravin, které naše zdraví přímo ovlivňují. Neplatí žádné závazné normy, složení výrobků určují obchodní řetězce. Potravináři sevření v cenových kleštích chrlí krmi takzvaně zdravotně nezávadnou, "jenom" nutričně a chuťově chudou. Lidé by už měli říct dost. Státe, chceš po nás, ať se spolu dělíme o úhradu léčení? Starej se také o to, co jíme. Kdo nakupuje v řetězcích, a to je většina národa, nemá co do kvality moc na výběr.

Dánové si zdanili tučné jídlo, Maďaři zavedli "hranolkovou" daň, Češi by mohli mít daň na podřadné potraviny napěchované náhražkami. Kdo má při nákupech studovat na obalech pomalu nečitelné složení, když si chce vybrat párky z opravdového masa? Cena není vždycky stoprocentním vodítkem. A nejsou jím ani loga zaštiťující to nejlepší z darů naší země alias český původ. Národní značka Klasa jednoznačně nevylučuje sóju nahrazující maso v uzeninách. Český výrobek značený vlaječkou a garantovaný Potravinářskou komorou znamená jediné – že je od producenta v tuzemsku. O kvalitě zpravidla cudně mlčí.

Kdo chce jíst zdravěji a není zrovna fanatik, který sype éčka z rukávu, a řeší i jiné věci, než co smí sníst, nemá to jednoduché. Výběr mu chtějí usnadnit rozmanité iniciativy tím, že označkují zdravé potraviny grafickým symbolem. V posledním roce se jich urodilo tolik, že je zákazník většinou ani nezaregistroval, natož aby se v nich vyznal. Je přitom dobré vědět, kdo za projekty stojí a co různými logy sleduje. Základní navigaci přinášíme uvnitř čísla.

Stejně jako probíhá neustálý konkurenční boj mezi potravinářskými firmami, k přestřelkám dochází i mezi poskytovateli značek. Největším potravinářům, za které mluví profesní komora, leží v žaludku nutriční aktivisté proti éčkům. Vadí už to, že někdo chce oštítkovat výrobky, které jsou prokazatelně bez konzervantů, umělých barviv a sladidel. Z udělování log na potraviny se stala odborně-lidová tvořivost sledující různé zájmy. V České republice má velký prostor. Nejen vzhledem k tomu, jaká je nabídka potravin. Také proto, že tady není žádná nezávislá odborná autorita, která by hlídala potraviny, chránila spotřebitele, a ti by jí důvěřovali. Třeba jako Švédové svému národnímu ústavu pro potraviny.