28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Nebude na důchody

24.11.2014

Vypadalo to jako skvělý nápad komunistického státu, když spolu s „měnovou reformou“ v roce 1953 ukradl penzijní fondy. Dnes už si málokdo pamatuje, že „Palác odborů“ na pražském Žižkově býval „Penzijní palác“ a patřil penzijním fondům.

V r. 1953 česká populace utěšeně rostla, důchody byly nízké, průměrný věk dožití byl pod 70 let a přebytky průběžného důchodového systému obrovské. Stát je investoval do preferovaných podniků a do podpory „mezinárodního dělnického hnutí“ (tak se tomu opravdu říkalo). Pravda, ti, kdo celý život ukládali své úspory do penzijního fondu a dostali jako náhradu almužničku přepočtenou podle reformních pravidel 1:50, trochu remcali, ale kdo by bral vážně šedesátileté báby a dědky.

Malér nastal, když růst populace začal stagnovat, průměrný věk dožití naopak růst a rostly i důchody. Komunisté se to několikrát dokonce pokusili řešit, např. omezením předčasného důchodu, což bylo tehdy u některých profesí běžné (vojáci, policie, horníci). Také jeden čas zakázali souběh důchodu a zaměstnání, což později opět povolili, protože „nebyli lidi“ (pamětníci jistě hlášku „nejsou lidi“ znají). Přesto řešení nebylo a to jediné, které by vyřešilo problém systémově, tj. obnovení systému penzijních fondů, nebylo možné, protože by představovalo neúnosně vysoké počáteční náklady.

Po roce 1989 to již směřovalo ke katastrofě. Populace nadále stagnovala, ale díky prudkému zvýšení životní úrovně a kvality zdravotnictví se průměrný věk dožití velmi rychle prodlužoval. I politikům ekonomicky negramotným je už jasné, že průběžný důchodový systém musí nutně zkolabovat. Názory se rozcházejí pouze v tom, jestli to bude za deset, dvacet nebo (velice optimisticky) třicet let.

Průběžný důchodový systém od počátku nese znaky nelogičnosti. Říká se, že je založen na mezigenerační solidaritě. Já platím důchod svým rodičů, moje děti mně atd. To vysvětluje, proč můj důchod je cca 40 % toho, co jsem zaplatil. Rodiče jsou dva a nějaký zisk musíme systému dopřát. Nezodpovězené otázky ovšem jsou. Např. proč rodiče tří dětí mají stejný důchod jako rodiče jednoho dítěte. Rozumím, systém je solidární, ale všeho s mírou. Nechci platit cizím lidem stejně jako vlastním rodičům. Další pochybnosti mám o způsobu výpočtu. Jestliže platím na důchod svých rodičů a moje děti na můj, proč se tedy můj důchod vypočítává z toho, co jsem zaplatil já, a ne z toho, co platí moje děti?

Ale od nářků zpět k řešení. Nejjednodušší řešení problému průběžného důchodového systému napadne každého. Jestliže vyberu na platbu důchodů (např.) na pět let, pak musím věk odchodu do důchodu přizpůsobit průměrnému věku dožití důchodců. Protože se čeští občané dožívají v průměru 75 let (časem to asi bude více) a mám-li peníze na vyplácení důchodu po dobu pěti let, stanovím odchod do důchodu na 70 let a problém je vyřešen. Po Evropě je několik států, kde to tak funguje. Jenže chyba. Narážíme tady na krutou realitu. V dalším budu používat údaje ČSÚ za rok 2011 (novější nejsou k disposici).

Nezaměstnanost u občanů s vysokoškolským vzděláním a vyšším je 2,9 %, což nestojí za řeč. Většina z nich stejně do těch 70 let pracuje a mnozí i déle. Jenže nezaměstnanost občanů bez kvalifikace je 24 %, což je katastrofa. Jestliže je nezaměstnaný pomocný dělník ve věku např. 40 let, pak pětašedesátiletý nemá šanci a stejně bude na podpoře. Posunout věk odchodu do důchodu je sice řešení jednoduché, ale jak je vidět také zcela neúčinné. Další jednoduché řešení nabízejí parlamentní socialisté všech barev. Podle toho by všichni důchodci měli důchody stejné. Samozřejmě nikoliv ty nejvyšší, ale v optimistickém odhadu ty průměrné. Pesimisté tvrdí, že ty nejnižší, což by skutečně na nějaký čas nedostatek peněz v důchodovém systému vyřešilo.

Je tu ale další problém. Nazval bych ho „švédský precedens“. Ve Švédsku byl před lety katastrofální nedostatek lékařů. Byl způsoben tím, že švédští a němečtí lékaři měli v podstatě stejné platy, ale ti švédští platili trojnásobné daně. Vlastenectví počátku minulého století je nenávratně pryč, svět je jeden, ať chceme nebo ne, a proto šli švédští lékaři do Německa „za lepším“. Podobně by zcela jistě mladí Češi při rovnostářských důchodech odcházeli jinam, za lepším, a stát by stejně na změně nevydělal.

Českému socialistickému státu by asi nejlépe odpovídala možnost, kterou jsem si nechal na konec. Můžeme zvýšit „sociální daň“. V současné době zaměstnavatel a zaměstnanec dohromady platí na důchody cca 30 % platu. Zvýšení této částky by však mělo ještě horší následky než zavedení rovnostářských důchodů s tím, že by nejrychleji odcházeli ty kategorie zaměstnanců, které vydělávají (a také platí) nejvíce.

Je tedy zcela zřejmé, že průběžný důchodový systém nemá perspektivu a že je jen otázkou času, kdy zkolabuje, pokud nebude včas nahrazen systémem spolehlivějším. Nabízí se jediný trvale udržitelný (odpusťte tu módní a silně zprofanovanou formulaci) a tím je systém penzijních fondů. Penzijní fondy vyplácejí důchody z toho, co si důchodce v době své pracovní aktivity naspořil, a jsou proto nezávislé na růstu či poklesu populace, prodlužování doby dožití (částka se rozloží na delší období, ale také bude důchodce déle platit) a jediným nebezpečím je, že to opět „nenapapaný“ stát ukradne.

Riziko krachu fondu je nepatrné. Za posledních 100 let nekrachoval v Evropě ani jeden penzijní fond, zato jich několik státy ukradly. Již jsme si řekli, že jednorázový návrat k systému penzijních fondů by byl neúnosně drahý (i když si nemyslím, že by byl o mnoho dražší než církevní restituce). A tak se v ČR znenadání objevil prozíravý politik, který se pokusil přejít k penzijním fondům postupně a vznikl druhý pilíř důchodového systému. Kdo chtěl, mohl si část důchodu platit ze svého s malým přispěním státu. Předpokládalo se, že druhý pilíř bude zvyšovat svůj podíl v důchodovém systému a podíl toho prvního se bude postupně snižovat. Touto cestou by bylo možné časem přejít na penzijní fondy a státní důchody ponechat jen jako havarijní pojistku pro ty, kteří z různých důvodů potřebují státní důchod.

Hned na počátku se objevila kritika tvrdící, že druhý pilíř je výhodný pouze pro občany s příjmy nad 15 000 Kč/měs. Což je pravda. Jenže daňový poplatníci s příjmy 15 000 až 30 000 Kč/měs, představují 84 % státních příjmů z daní (ČSÚ, 2011). Snad je tedy jen slušné, aby ti, kdo platí sociální štědrost státu, měli také nějaké výhody. Poslední námitka a důvod zrušení druhého pilíře je skutečnost, že by snižoval prostředky v prvním pilíři. Ale to je jediná možná cesta stabilizace důchodového systému, soudruhu. A tak skutečně „Nebude na důchody, paní Mülerová“ a dobře jim tak.