V Bruselu mají věci, které my ještě nemáme. Například oficiální profesionální lobbisty (i když jim říkají Representatitves, Consultants). Jen s nimi by podle šéfa Evropské komise měli jednat eurokomisaři. Tudíž lobbisté – pokud na to mají papír – jsou jejich řádnými partnery.

Lobbismus asi prapůvodně skutečně vznikal někde tam dole v hotelových halách, kde lobbisté čekali na vlivné politiky, až vstanou od snídaně nebo od něčeho jiného - anebo až zkrátka vstanou. Anebo ještě pravděpodobněji v lobbies ve Westminsteru, kam měla k poslancům přístup veřejnost. Každopádně se pak politici mohli dozvědět, že jejich rozhodování je předmětem upřímného zájmu třeba výrobců kartonážních šiček nebo dovozců kávy. Oslovený politik jim ovšem začal věnovat pozornost až poté, co mu lobbisté dokázali vysvětlit, že jeho zájem a zájmy jejich lobby jsou totožné.

Nynější zájmové skupiny se od původních lobbistů liší jen tím, že se v hotelových halách pohybují výjimečně. Ale to podstatné mají společné: usilují o ovlivnění veřejného rozhodování ve svůj prospěch.

V ideálním případě by zákon neměl přinášet někomu nebo některým prospěch, ale měl by pouze vymezovat pravidla pro svobodnou volbu. Ve skutečnosti jsou zákony navrhovány s tím, že mají přinášet konkrétní výsledky. Neboli mají měnit, ovlivňovat, řídit to, co by ponecháno samo sobě dopadalo jinak. Ideálně by měly zlepšovat postavení všech, přinejmenším alespoň většiny. Pokud by ale zájem lobby byl v souladu se zájmem většiny, neměla by lobby důvod k existenci. Neboli lobbisté fungují tehdy, když se snaží prosadit zájmy menšiny – tou menšinou jsou oni.

Politici jsou ovšem voleni jako představitelé sociálních, politických a ekonomických zájmů svých voličů. Nikoli skupin lobbistů. Pokud jejich rozhodování ovlivňují lobbisté, znamená to, že příslušníci dané lobby získali volební hlasy navíc. Tím je ale porušen prvotní demokratický princip, podle něhož má každý občan jeden hlas. Ale lobbisté usilují právě o to mít víc než jeden hlas. Během volebního období mohou mít tolik hlasů, kolikrát ovlivní ve svůj prospěch politiky.

Základním krycím manévrem prosazování skupinových zájmů je předstírání, že jejich zájem je zájmem veřejným. Proto zdůrazňují zájmy spotřebitelů, zákazníků, veřejnosti a všech ostatních. Právě takto argumentují nejrůznější svazy, komory, sdružení, asociace – od Komory daňových poradců až třeba po Svaz průvodců po pražských památkách (možná ještě neexistuje, ale nepochybně se už hledá kancelář). Cílem je ovšem omezit konkurenci vlastní skupině tím, že budou klást další a další překážky ke vstupu do svého byznysu. To vše pod záminkou ochrany jejich zákazníků.

Ta starost o zájmy těch druhých - zákazníků, klientů - vlastně znamená, že členové zájmových skupin se chovají lépe než všichni ostatní, kteří sledují vlastní cíle vlastními prostředky. Přece už sama organizace a fungování konkrétní zájmové skupiny si vyžaduje určité náklady - logicky vzato se tedy zájmové skupiny snaží přesvědčit veřejnost, že vynakládají své soukromé prostředky na to, aby mohly sloužit veřejným zájmům. Ve skutečnosti samozřejmě právě tak jako všichni ostatní sledují pouze vlastní cíle.

Při argumentaci pro uzákoněnou regulaci lobbingu, v tomto případě bruselskou, se uvádějí nejprve obligátní „zahraniční zkušenosti“. Na „zahraniční zkušenosti“ lze napasovat skutečně všechno, ačkoliv jsou často jenom tím, co už se těm zahraničním lobbistům povedlo, zatímco ti domácí o to teprve usilují.

Dalším seriózně se tvářícím argumentem je, že lobbisté poskytují zákonodárcům informace, které sami zákonodárci nemají, a tím prý přispívají k vylepšení zákonů. Jenže lobbisté mají zájem jen na takovém „vylepšení“ zákona, které bude sloužit jejich prospěchu. Vynakládají určité úsilí, mají s tím spojené náklady a ty mohou mít smysl jen tehdy, jestliže přinesou dodatečný prospěch jim.

Nepochybně mají lobbisté převahu informací, které ochotně poskytnou. Samozřejmě ale jen ty vybrané. Je jasné, které to budou. Samotná kvalita nebo nekvalita toho kterého zákona je pochopitelně naprosto vedlejší. Z hlediska lobbistů je a musí být „kvalitní“ jenom takový zákon, který jde vstříc jejich skupinovému zájmu. Skutečně kvalitní zákon, který neurčuje výsledky hry, ale pouze její pravidla, je pro zájmovou skupinu naopak zcela ́nekvalitní ́. Takové zákony je nezajímají. A kdyby nebyly jiné zákony než ty, které určují obecná pravidla hry, neexistovaly by ani lobby.

Za vrcholný kousek lobbingu je třeba považovat jejich souhlas se sepsáním zákona regulujícím lobbismus (v Česku se jen navrhoval, v Bruselu již pravidla platí). Obsahem zákona měla být povinná registrace lobbistů. Registrovaní lobbisté by měli mít za povinnost hlásit, s kým z politiků, poslanců nebo ministrů se sešli. Stejně tak i druhá strana měla mít za povinnost hlásit a zaznamenávat všechny své schůzky pracovní a nepracovní, ale i to, s kým byl dotyčný senátor nebo primátor o víkendu na golfu nebo bramborové brigádě. Eventuální zákon o lobbismu budou ovšem upravovat a vylepšovat lobbisté sami – však mají o věci samé skutečně nejvíce informací - a jistě se přitom budou válet smíchy. Na náš účet ovšem.

Zvláštním by se mohlo zdát, jak to organizacím skupinového sobectví stále vychází, i když všude a vždy je výsledkem jejich činnosti obohacení sebe a těch svých. Jejich úspěšnost je prostě dána tím, že přináší velmi koncentrovaný prospěch pro malou skupinu a malé náklady pro nás ostatní.

Ekonomie bývá obviňována z preference individuálního sobectví, ačkoliv to není tím, co škodí – už proto, že se ve své podstatě ani nejedná o sobectví, ale prostou nemožnost jednotlivců znát cíle, prostředky, nápady a zvláštní znalosti těch ostatních. Tím, co škodí skutečně a všude, je skupinové sobectví. A tedy i lobbing. Ať už občasný nebo profesionální anebo i zákonem regulovaný, ať si lobbisté říkají Asociace nebo Svaz či Komora nebo Profesionální lobbisté Bruselem schválení.

Zájmové skupiny a lobbisté jsou dalšími z těch, kteří brání rozšíření prostoru pro individuální svobodu. Prvním krokem pro jejich omezení je vědět, co jsou zač, oč jim jde a co nám všem způsobují.

Zatím ať se alespoň dále nerozmnožují na základě dalšího nařízení nebo směrnice z Bruselu.