Miloš Zeman se pustil do kritiky nedostatků v ekonomické diplomacii a nedostatečné aktivity diplomatů včetně velvyslanců v této oblasti. Je to vůbec, jak se zdá, jeho oblíbené téma. Ale nejen jeho.
Ekonomická diplomacie přesně vzato znamená úspornou, efektivní diplomacii, zatímco její autoři měli a mají na mysli zřejmě něco jiného – totiž podporu zahraničního obchodu, přesněji exportu, produkovanou velvyslanectvími a dalšími státními zahraničními zastoupeními, které zřizuje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Potom ovšem v kontextu, ve kterém ho používají, termín ekonomická diplomacie nedává smysl. Což jim, včetně Miloše Zemana, ovšem nevadí, protože o tom nevědí. Ale jak praví filosofický klasik: přece se nebudeme dohadovat o počet písečných zrnek dostačujících na to, aby vytvořily písečnou dunu – každý přece ví, jak vypadá duna. Takže dejme tomu každý ví, co znamená ekonomická diplomacie.
Ta navíc nemá být jen součástí zahraniční politiky, ale je třeba ji spravovat zvláštním ministerstvem, tedy Ministerstvem průmyslu a obchodu – rozumí se zahraničního. Když bylo po roce 1989 komunistické Ministerstvo zahraničního obchodu zrušeno, vyhozeni oknem vrátili se exportéři dveřmi – a dokonce na stejnou adresu v Petschkově paláci. Celé to je úspěch lobbistů, kteří vsugerovali veřejnosti, že je potřeba podporovat zahraniční obchod. Jenže jako vždy, když se operuje pojmem potřeba, měli bychom se hned ptát, pro koho je to potřeba.
Možná by se dalo jednoduše dohodnout na tom, že zahraničním obchodem – v konkrétním případě exportem - se zabývají ti, kteří se zabývají exportem. Ti, kteří se nezabývají exportem, se zabývají něčím jiným. To by měla být jednoduše celá historie. Ale jak vidět, není.
Slyšíme totiž hned o tom, kolik hrubého domácího produktu prochází zahraničním obchodem, kolik zaměstnává lidí a že odvádí daně. Ale výrobce židlí nebo kremrolí, který je prodává třeba jen ve svém okrese, přece také zaměstnává a platí daně - a také prodává cizím lidem. Jediný rozdíl je, že ne v zahraničí. Neboli nezabývá se zahraničním obchodem. Ale musí prodávat své výrobky stejně jako ten, kdo prodává v zahraničí. O obou většinou nevíme ani to, zda existují a co dělají, a také nemáme žádný důvod, proč by nás to mělo zajímat. Stejně jako oni nemají žádný důvod zajímat se o naši existenci a také - to se dá lehce poznat - se o nás opravdu vůbec nezajímají.
Existuje ale silná skupina, kterou spojuje zájem získat něco za to, že prodává do zahraničí. Jako kterákoli jiná lobby předstírají, že jejich zájem je zájmem všech. Má-li prospěch každý, mají zase oni právo na státní podporu exportu, na dotace a subvence a na existenci té ekonomické diplomacie. To všechno za naše daně – a to je ta jediná chvíle, řeklo by se, kdybychom je mohli zajímat: totiž jako daňoví plátci. Ale my, ti všichni plátci, o tom, kam půjdou daně, přece nerozhodujeme. O tom rozhodují politici a lobbisté – včetně nejvyššího lobbisty exportérů, což je, jak vidíme, sám prezident republiky. (Na Ukrajině například jednoho významného exportéra do této oblasti – jak uvádí očitý svědek - představoval jako „svého dobrého přítele“. Říká se, že onen dobrý přítel se jím stal po tučném příspěvku na prezidentskou kampaň.)
Pod záminkou prospěšnosti zahraničního obchodu, údajně pro všechny prospěšného, se jim tedy daří přicházet k veřejným penězům – ale oni to přece nedělají pro nás, pro všechny, podnikají přece pro sebe – tudíž by měli i za sebe. Je pro ně ovšem samozřejmě mnohem výhodnější, aby se jim za státní peníze, tedy onou ekonomickou diplomacií, snižovaly náklady – a tedy zvyšovaly zisky. Ty ovšem zůstávají v jejich kapsách, v kapsách exportérů – nám ostatním je dovoleno daněmi přispívat na jejich náklady.
Bez umělého snižování nákladů exportérů za veřejné peníze by prostě jen někteří, a třeba i polovina z nich, museli dělat něco jiného a někde jinde. A tam někde by zvýšili konkurenci, tedy úsilí o kvalitu, nebo by nabídli novou službu nebo zboží – a tím by naopak všem ostatním prospěli. Snížil by se třeba také přísun valut a ovlivnilo by to kurs koruny. Pokles ceny koruny by neznamenal nic jiného než jakákoli jiná změna ceny – tedy změnu chování ekonomických subjektů. Pro některé by to bylo nevýhodné, pro jiné ano.
V bleděmodrém se to týká i turistického ruchu, který mimochodem také spravuje zvláštní ministerstvo. Otázka zase je, proč vlastně potřebujeme příliv turistů nebo zase kdo to potřebuje.
Má se tady taky za samozřejmé, že zahraniční turisté jsou užiteční pro všechny. Jedny, pravda, turisté ze zahraničí živí, zatímco všichni ostatní po nich jen sklízejí vyšší ceny v restauracích, vysoké vstupné kamkoli, kde se turisté objevují, musejí se prodírat přeplněnými centry historických měst a pak si zajistit předražené ubytování tamtéž. A to proto, že turistika je potřebná – a skutečně potřebná je, ale jen pro podnikatele v turistice. Ostatní nesou jen náklady.
I tady by se nakonec znovu sáhlo k argumentu, že firmy a podniky profitující z turistiky platí daně a poskytují práci. Pravda, kdyby nebylo veřejných peněz daňových poplatníků, bylo by těch profitujících taky méně. Neboli aby oni mohli vydělávat na turistice, musí k tomu ostatní přispět na jejich náklady. Ale kdyby jim ostatní nemuseli připlácet, a tudíž by někteří přestali vydělávat, nestalo by se zase vůbec nic jiného, než že by ti méně efektivní začali prostě dělat něco jiného.
Neboli když se říká, že je potřeba ekonomická diplomacie a Ministerstvo pro průmysl a obchod, když se říká, že potřebujeme zahraniční turisty, vždy je třeba se znovu otázat, kdo je potřebuje. Nakonec se vždycky ukáže, že je to jen nějaká skupina organizovaného sobectví napojená na zdroje veřejných peněz pocházejících z daní.
To oni potřebují ekonomickou diplomacii. Nikdo jiný.