Komentář FSC ČR k textu P. Havla V českých lesích se rozhořel (nesmyslný) boj o certifikaci dřeva, Neviditelný pes, 15. 8. 2017

První zásadou novinářské praxe je podávat nezkreslené, ověřené a pravdivé informace. To se ve článcích Petra Havla bohužel opakovaně neděje, proto si ho dovolíme doplnit, snad to pomůže ke zpřesnění jeho komentářů zaměřených proti FSC (Forest Stewardship Council).

Nejprve obecně – ústřední tezí jeho textu je, že výběr certifikace by měl být otázkou volby. Samozřejmě, neříkáme nic jiného. Například zpracovatelé si zvolili a celosvětově je certifikátů FSC (Forest Stewardship Council) třikrát více než PEFC. I v ČR je certifikováno více firem ve zpracovatelském řetězci systémem FSC. České státní lesy to bohužel neberou na vědomí, přestože objem poptávky a nedostatku české FSC suroviny (více než 380 000 m³) z nich nyní už činí jediného českého vlastníka lesa, který může tento problém efektivně vyřešit. Že tento trend bude narůstat bylo zjevné, i díky tomu, že za poslední léta roste FSC ve všech indikátorech (počet zpracovatelských firem, ale i plocha lesů v zahraničí) více než státními lesy zvolený PEFC.

Jenže i v textu zmíněné Ministerstvo zemědělství nejprve v minulosti financovalo začátek PEFC v České republice, následně tak pomohlo certifikovat státní lesy, aby pak jinou certifikaci odmítlo, ovšem bez jediné analýzy výhodnosti dle platného českého FSC standardu. Kde je tedy ona volba pro zpracovatele? Jinými slovy, to, co Havel kritizuje u soukromých podniků jako je IKEA (tedy, že si výhradně vyberou jen jednu z certifikací), která se rozhodla od konce roku 2019 vyrábět pouze z recyklovaných či FSC zdrojů, zde státní lesní podniky dělají téměř bez výjimky léta. Zatímco ale u soukromé firmy v demokratické společnosti leží tato volba na ni samotné, státní podniky by měly naplňovat i cíle definované státní politikou a k tomu nesporně patří podpora podnikatelského prostředí a jeho konkurenceschopnosti. Díky dosavadním postojům státních lesních podniků, bez zjevných signálů přistoupit k FSC certifikaci alespoň na části vybraných lokalit, však není zabezpečeno dostatečné množství této suroviny v ČR. Svými postoji tak vlastně stát pomáhá vytvářet nejistotu pro podnikatelskou sféru (navíc působící většinou na venkově) s možnými negativními důsledky v podobě ztráty pracovních míst v dřevozpracovatelském (či zde nábytkářském) sektoru, jak se ostatně několikrát vyjádřili i zástupci daného odvětví. Bylo by tedy více než vhodné měřit stejným metrem.

Nyní konkrétně a postupně – komentář se snaží přirovnat FSC k drahým biopotravinám. Nechme nyní stranou to, že princip odpovědné spotřeby je dobrovolnou záležitostí každého zákazníka a rozhodně je jednou z možných cest, jak přispět k zlepšení životního prostředí. Na trhu však najdete desetitisíce produktů s certifikátem FSC, jsou v každém hobbymarketu či supermarketu a rozhodně neplatí, že by byly dražší jako „biopotraviny“. Některé výrobky s certifikátem FSC jsou stejně drahé jako výrobky bez certifikátu, některé levnější, některé dražší (a záleží i na typu výrobku či odvětví). Do ceny finálního produktu se pochopitelně promítá mnoho jiných faktorů – kvalita, doprava, propagace, výroba atd. Stejně jako u jiných (nedřevěných) výrobků na trhu. Těmito tvrzením článek pouze mate veřejnost. A to, že veřejnost dává v posledních letech čím dál více důraz na odpovědnou spotřebu výrobků ze dřeva je snad správné, ať již se jedná o jakoukoliv značku či certifikaci.

Dále se v textu uvádí, že „v lesích je samozřejmě správné hospodařit tak, abychom nevybydlovali již tak dost vybydlenou naší krajinu a přírodu budoucím generacím.“ Jenže zdravotní stav českých lesů od roku 2000 se nelepší, jak konstatuje i poslední Zpráva o životním prostředí MŽP (a podobně Zelená zpráva 2015 – např. v narůstajících nahodilých těžbách z biotických a abiotických činitelů atd.) a také proto se i názory na to, co je udržitelné a šetrné lesní hospodaření různí. Není příliš účelné detailně rozvádět odlišnosti přírodě blízkého a trvale udržitelného lesního hospodaření, ano, FSC má přísnější standardy jdoucí nad národní legislativu – ale ty mají směřovat právě k tomu, aby byly lesy odolnější a zdravější i v kontextu probíhajících klimatických změn. V řadě případů také již nyní naplňují např. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu či Strategii přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR. Právě proto, aby lesy byly v co nejlepším stavu zachovány dalším generacím.

Článek uvádí některé instituce a organizace (Světový fond na ochranu přírody, Evropská komise, Evropský parlament atd.), které mají potvrzovat, že „oba certifikáty poskytují záruku správného (udržitelného) hospodaření v lesích“. Oba certifikáty mají sloužit ke stejnému účelu – odpovědnému a udržitelnému lesnímu hospodaření. Většina těchto institucí však nehodnotí blíže „správnost“ či kvalitu certifikátů, to dělá ze zmíněných ponejvíce právě Světový fond na ochranu přírody (WWF). V posledním jeho srovnání standardů a robustnosti certifikačního systému jako celku to pak konkrétně znamená, že FSC (v případě národního standardu jako v ČR) splňuje 90 % kritérií WWF, zatímco PEFC pouze 62%. V tomto ohledu lze jen doplnit, že vzájemnému uznání certifikátů by se nebránil nikdo, ani FSC, pokud by PEFC dosahoval jeho úrovně.

IKEA je zakládajícím členem FSC (rok 1993), proto ji nebylo třeba „přesvědčovat“ a rozhodnutí akceptovat pouze recyklované či FSC zdroje veřejně deklarovala globálně již před pěti lety. Nikoliv nyní. A jedním z argumentů je právě zmíněná celosvětová úroveň standardů, Česká republika v tom příliš nehrála roli, byť ji v tomto kontextu článek zmiňuje. Nicméně FSC vítá, pokud diskuze, která k tomuto problému nyní probíhá, je korektní, racionální a přesná, ať se jedná výroky z kterékoliv strany sporu. Nejsme si však jisti, že k tomu tento text přispívá.

Dále text tvrdí, že certifikací FSC by vznikly (státním) lesům v ČR nemalé a zbytečné náklady. Jenže přímé náklady na certifikaci FSC jsou např. pro Lesy ČR nižší než u PEFC a přímo certifikačnímu systému by zaplatily pětkrát méně než nyní platí. A pro spočítání celkových nákladů (tedy i nepřímých) státní lesy nevypracovaly jedinou dostupnou analýzu výhodnosti certifikací dle platného českého standardu FSC, který pravidla pro lesní hospodaření usnadňuje a cenu snižuje. Navíc, na rozdíl od PEFC se za FSC certifikovanou surovinu připlácí. Podobná tvrzení se tudíž neopírají o jakákoliv věrohodná data.

Závěrečný odstavec je věnován srovnání certifikačních systémů. To, že se v mezinárodním srovnání jednotlivé standardy liší je samozřejmé – jenže daleko více u PEFC než u FSC, což jedním z důvodů proč IKEA akceptovala FSC. PEFC se prý dominantně používá ve všech zemích EU kromě Polska. Autor zapomněl doplnit např. Velkou Británii, Irsko (nyní nehledě na Brexit), Švédsko, Portugalsko, ale i Chorvatsko, Estonsko, Litvu a další. Zmiňuje konkrétně příklad Ruska, kde FSC „v praxi znamená, že součástí ekologicky obhospodařovaných lesních porostů jsou holiny o ploše desítek hektarů.“ Ano, standard FSC v Rusku povoluje ve odůvodněných případech holinu nikoliv o desítkách hektarů, ale maximálně do velikosti 10 ha. Jenže v zápalu zapomněl autor dodat, že jak ruský lesní zákon, tak standard PEFC v Rusku neomezují holoseče vůbec! Mimochodem, v otázce holin FSC v České republice pouze reflektuje trend Bavorska či Rakouska a nechce více než jejich lesní zákony, které jsou v tomto ohledu ještě přísnější!

Certifikace lesního hospodaření jsou z povahy dobrovolné nástroje, funkční i proto, že v rámci globální trhu se dřevem (byť velmi přísný) český lesní zákon téměř nikdo nezná, což například v zahraničí stěžuje možnost, jak efektivně ověřit původ suroviny. Jsou to ale také tržní nástroje. Státní podniky v této době těžko mohou nařídit soukromým firmám, jakou certifikaci chtít, a ještě nazývat požadavek klienta/zákazníka nemístným či „diskriminačním“, jak činí. Zvláště pokud ten trvá na celosvětově nejvyšších standardech lesního hospodaření. I proto je přechod části státních lesů na certifikaci FSC především příležitost, jak zabít pověstné ne dvě ale tři mouchy jednou ranou: garantovat šetrné a přírodě blízké lesní hospodaření, podpořit české dřevozpracovatele a zlepšit zdravotní stav našich lesů.

Autor je ředitel FSC ČR