Energetickému kolapsu, ke kterému došlo koncem července v naší soustavě, se v médiích věnovalo mnoho komentářů. Ve svém článku Poučení z výpadku v MF Dnes (a následně také na Neviditelném psu) jsem se snažil upozornit na to, že se v budoucnu nedají podobné výpadky vyloučit a poukázat na některé rizikové faktory. Stejně jako ministr Milan Urban, který spekuloval o možných příčinách, jsem si od Tomáše Feřteka v Reflexu č. 31 vysloužil nařčení z demagogie.

Je třeba uvést, že v době, kdy jsme se k nastalé situaci vyjadřovali, neznal skutečnou příčinu nikdo. Za možné příčiny výpadku Urban označil vyšší spotřebu elektřiny kvůli parnému létu, rostoucí výkon českého hospodářství, nečekané opravy rozvodné sítě či zvýšený tranzit elektrické energie. Dále uvedl, že padl mýtus, že s rostoucí životní úrovní může klesat spotřeba elektřiny. Není mým úkolem obhajovat ministra průmyslu, ale všechny uvedené skutečnosti jsou fakta, o kterých nemusíme diskutovat. Analýza ukázala, že kolaps způsobila vysoká spotřeba v kombinaci s poruchami sítě a následnými změnami toků elektřiny v rámci Evropy, které u nás vedly k přetížení linek. Vidíme, že Urban vyjmenoval možné příčiny vcelku přesně. Pravdivé je i tvrzení, že s rostoucí životní úrovní roste poptávka po elektřině. Ročně u nás roste spotřeba elektřiny o zhruba 4 % a ve srovnání s červencem loňského roku to bylo letos dokonce o 10 %. Neznám nikoho, kdo by chtěl svoji životní úroveň snižovat, a současně si nedovedu představit, že by v budoucnu klesala poptávka po elektřině. Hlad po energiích je dnes tak velký, že si můžeme přát nanejvýš zmírnění trendu tohoto růstu. Fandím úsporným technologiím, musíme je podporovat, ale od potřeby výstavby nových zdrojů nás nezachrání. Se zvyšováním instalované kapacity budeme muset posilovat i naši přenosovou a rozvodnou soustavu.

Kolaps ukázal, že největším problémem je dnes přeshraniční přenos elektřiny. S tím souvisela moje poznámka, že naši rozvodnou soustavu zatěžuje tranzit elektřiny vyráběné ve větrných elektrárnách na severu Německa, které se na jih přenášejí přes naši soustavu, protože ta německá je ve směru sever-jih pro přenos tak velkých výkonů nedostatečná. To je fakt, který potvrdí každý pracovník ČEPS, stejně jako skutečnost, že těžko předvídatelná dodávka větrníků působí síti problémy.

V žádném případě nešlo, slovy Tomáše Feřteka, o "přilepení svého tématu k aktuální události", ale o snahu poukázat na problémy, které v současnosti naši přenosovou soustavu trápí a v budoucnu mohou působit větší potíže. Už vůbec jsem nepochopil nadpis zmíněného komentáře: Hodný atom, zlý větrník. V mém článku nenajdete ani náznak toho, že bych tyto dva zdroje stavěl proti sobě. Kdyby Feřtek došel až na konec, dočetl by se, že "naše soustava musí být vyváženým mixem obnovitelných i klasických zdrojů, proto není rozumné upínat se slepě jen k jednomu z nich a ostatní zavrhovat." Několikrát jsem už ve svých článcích uvedl, že fandím obnovitelným zdrojům, ale nepopírám ani, že jsem pro výstavbu nových uhelných a jaderných bloků. Otázka totiž není zda vítr nebo jádro, ale jak zvolit optimální poměr jednotlivých zdrojů. Můžeme předložit desítky argumentů pro a proti větrníkům, atomu či uhlí, ale určitě se s Tomášem Feřtekem shodneme na tom, že někde elektřinu vyrábět musíme. V České republice najdeme několik vhodných lokalit pro využití větru, ale bez klasických zdrojů se zkrátka neobejdeme.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti