Penzijní fondy zažívají poměrně dramatický odliv peněz. Jen za loňský rok vybralo předčasně své prostředky více než sto tisíc lidí. A to i přes fakt, že budou muset zpětně zdanit příspěvky od zaměstnavatele a nezískají státní podporu, která činí ročně maximálně osmnáct set korun. Pravdou je, že celkový počet klientů penzijních fondů přesahuje čtyři a půl milionu lidí, a loňský úbytek by se proto dal považovat za nepodstatný výkyv. Jenže při pohledu na předchozí roky lze jednoznačně vidět rostoucí trend.

V čem je problém

Management fondů tvrdí, že příčinou odlivu je krize, a argumentuje tím, že nových klientů přibývá více než těch, co ze systému odcházejí. Obojí může být pravdou, nicméně faktorů, které ovlivňují trh s penzijním připojištěním, je podstatně více. Za prvé v penzijních fondech už delší dobu pasiva převyšují hodnotu aktiv, což může u části střadatelů vyvolat obavy o osud jejich peněz a přimět je k odchodu ze systému. Paradoxně ale generovaná ztráta není vážným důvodem k obavám. „Drtivou většinu majetku, zhruba osmdesát procent, tvoří dluhopisy vysoké bonity, u nichž nedochází k riziku nesplacení. Kolísá však jejich cena, což se projevuje v ocenění majetku fondů. Jde čistě o účetní záležitost, při splacení dluhopisu inkasuje fond vše, co má, a vytváří zisk,“ vysvětluje prezident Asociace penzijních fondů (APF) Jiří Rusnok. Důvodem průběžného vykazování ztrát je politika České národní banky, která neumožňuje účtovat portfolio podle hodnoty investice držené do splatnosti. Když fond podrží dluhopis až do jeho „maturity“, bude na konci cena rovná stu procentům hodnoty, přestože během času kolísala mezi 80, 60 či 95 procenty. „Všechny tyto výkyvy však podle platných pravidel musejí fondy vykázat v bilanci, přestože na jejich hospodaření nemají vliv,“ říká Tomáš Matoušek, předseda představenstva a generální ředitel Penzijního fondu České pojišťovny. Fondům tím v účetnictví vzniká fiktivní díra, kterou „lepí“ z výnosů klientů.

Problém je i v tom, že z fondů odcházejí hlavně lukrativní klienti, kterým zaměstnavatel přispíval formou benefitu. Ten může firma až do výše 24 000 korun ročně zahrnout do nákladů. Pokud by stejnou částku zaměstnavatel poskytl jako čistou mzdu, na sociálním a zdravotním pojištění a dani z příjmu by zaplatil podstatně více. Celkové mzdové náklady by dosáhly 42 664 korun. Pokud tedy zaměstnanec změní místo a podobný benefit na něj nečeká, je pro něj výhodnější spoření ukončit. Na rozdíl od pár drobných ze státního příspěvku, o který klient přijde, a z odpisů, které dodatečně zdaní, mu příspěvek od zaměstnavatele zůstane, samozřejmě opět po zdanění. A stát tratí jednak na firemní dani a jednak na nezaplaceném sociálním a zdravotním pojistném. „Je to slabé místo, na které se mnoho let upozorňuje, ale dosud nebyla vůle to změnit. Je pravda, že stát přichází o daně. Systém je zkrátka příliš benevolentní,“ souhlasí Rusnok.

Daleko závažnějším problémem je ale samotný smysl existence fondů. Současná legislativa fondy tvrdě omezuje v možnostech investovat s vyšším výnosem, a tak u nich lze předpokládat dlouhodobě výnosy, jež sotva kopírují inflaci. Termín penzijní připojištění se tak stává protimluvem. Spíše jde o hodně nevýhodné dlouhodobé spoření s mizivým zhodnocením.

Lepší jsou podílové fondy

Pokud by se člověk stal klientem fondu ihned v 18 letech a do šedesáti pravidelně spořil tisíc korun měsíčně (takových je ale naprosté minimum, drtivá většina klientů spoří později a menší částku), celkem by naspořil 854 000 korun. Musel by však peníze ukládat naprosto pravidelně a na úspory by nemohl sáhnout. Jinak by přišel o státní podporu i o daňové zvýhodnění, což celkem činí přes 113 000 korun. Je tu i možnost, že klientovi ke spoření přispěje zaměstnavatel. I kdyby však v našem modelovém případě přispíval měsíčně tutéž tisícikorunu, naspořené prostředky by vzrostly pouze na 1,5 milionu korun. Je však vysoce nepravděpodobné, že by podobný benefit získal člověk v tak časném věku a udržel jej konstantně po celou dobu spoření. Na druhou stranu, obyčejný termínovaný vklad, kde jsou peníze podstatně dostupnější v průběhu spoření, vynese za stejné období přes milion korun. S vhodným rozložením porftolia, přičemž u osmnáctiletého člověka můžeme předpokládat podstatně vyšší zastoupení akcií nebo podílových fondů, vynese za stejnou dobu stejných tisíc korun při méně než šestiprocentním zhodnocení zhruba dva miliony korun. Část peněz je sice vázaná v produktech s nízkou likviditou, nicméně alespoň určitý podíl je v případě nutnosti opět dostupný kdykoliv beze ztrát. „Pro lidi, kteří chtějí spořit vyšší částky nebo pro mladé lidi jsou lepší podílové fondy. V penzijních fondech má dnes mladý klient stejné portfolio jako důchodce a to je pro něj nevýhodné,“ uvádí Petr Beneš, předseda představenstva a generální ředitel ČSOB Penzijní fond Stabilita.

Kudy vede cesta

Především je nutná změna legislativy. Přechod na novou formu penzijního spoření ale stojí a padá s ochotou poslanců provést reformu penzijního systému. V případě vítězství levice ve volbách se zřejmě na dlouhou dobu nic nezmění. V případě, že vznikne pravostředová vláda, pokus o změnu se pravděpodobně uskuteční. Z nastíněných scénářů, kterých různé pracovní skupiny vypustily za posledních deset let víc než dost, lze pro reformu penzijního připojištění vyčíst několik základních bodů. Předně se oddělí majetek správce od majetku účastníků penzijního spoření. To povede k transparentnějšímu hospodaření, jež neumožní přenášení nákladů na získání nových klientů na zákazníky současné, což je dnes běžnou praxí. Vznikne průhledný systém poplatků, které dnes sice neexistují, ale náklady na vedení účtů ano. Tyto náklady se dnes rozdělují plošně na všechny klienty. Oddělení majetku fondu od účastníků a nutná změna legislativy umožní nabízet více typů investičních portfolií od konzervativního přes vyvážené riziko až k dynamickému, s vyšším podílem akcií i rizika. Klient si bude moci zvolit takové, jež odpovídá jeho investičnímu horizontu a rizikovému profilu. Možné je i zachování dosavadního systému, kdy fond musí případné ztráty hospodaření vyrovnat z peněz akcionáře. Tento systém by však neplatil v každoročním zúčtování, nýbrž v určitém časovém horizontu, například deseti let. Otázkou je zachování státní podpory. Pokud příspěvek státu zůstane, měl by směřovat k podpoře spoření daleko vyšších částek. Klienti tím budou motivováni k vyšším úsporám, a současně fond získá větší kapitál, což mu umožní lépe rozložit riziko.

Týdeník EURO 15/2010