Wikipedie definuje reformu takto: „Reforma je přeměna, změna, úprava, zlepšení v jakékoliv oblasti života, které nemá vliv na funkční základ oné oblasti.“ Dojde-li tedy k úpravě parametrů, jako je věk, odkdy bude vznikat nárok na odchod do důchodu, jedná se technicky o reformu, jejíž nástin je popsán například zde. Přesto je obtížné se ubránit dojmu, že od reformy by jeden očekával něco více.

Výplata penzí je průtokový přerozdělovací mechanismus, který na jedné straně odebírá prostředky ekonomicky aktivní části obyvatelstva, aby tyto prostředky na druhé straně poskytl těm, kdo se už – nebo ještě – o sebe ekonomicky postarat nemohou (starobní, invalidní, pozůstalostní, zahrnující i sirotčí), ani nemají nikoho, kdo by to mohl udělat za ně. Účelem je tedy zajištění důstojného života těchto skupin obyvatelstva.

Na rozdíl od jiných daní, jejichž výběr obdobným způsobem zajišťuje jiné služby státu, existuje u této služby silný pocit nároku, který může být dán jak propagandou, tak bezprostředními existenciálními důsledky, které by zhroucení či omezení této služby mohlo mít. U jiných služeb (např. obrana země, vzdělávání, zajištění infrastruktury či ochrana kulturního dědictví), snad s výjimkou ochrany zdraví, tento pocit tak silný není.

Aby systém mohl fungovat, musí být příjmová strana v rovnováze s výdajovou. Stát, jako poskytovatel služby, se může samozřejmě rozhodnout chybějící prostředky doplnit z jiných kapitol. Vzhledem k velikosti objemu nutných finančních prostředků, ale i trendu dalších parametrů, které tuto rovnováhu ovlivňují, by však toto doplňování nebylo dlouhodobě udržitelné. Parametry příjmové strany jsou počet lidí, kteří do systému přispívají, celková částka, ze které je možné odebírat, a parametry stanovující míru odvodu. Parametry výdajové části jsou zrcadlové kopie téhož. Celkové počty příjmové i výdajové skupiny jsou dány demograficky, stát však může zmenšit skupinu přijímajících, např. posunem věkové hranice. Zvětšit skupinu darujících zevnitř státu možné není – až na výjimky do ní už patří všichni. Je možné ji zvětšit přijetím migrantů zvenčí. Tato cesta však není bezproblémová a může způsobit problémy jinde – americký tavící kotlík docela fungoval, migrační projekty v Evropě spíš nefungovaly. Stát rovněž nemůže ovlivnit, přinejmenším napřímo a v krátké době, celkovou částku, ať už použijeme metriku HDP nebo nějakou jinou podobnou. Může změnit parametry míry odvodu, tj. zvýšit daně, stejně jako může změnit totéž na výdajové straně, tj. snížit výdaje na osobu. Ty jsou sice dané zákonem, ale nedělejme si iluze, že jsou nedotknutelné. Problém je, že jak výše daní, tak níže důchodů jsou již na takových hladinách, že jejich další pohyb směrem k rovnováze by už, jednalo-li by se o jediné opatření, stejně nejspíše vedl ke zhroucení systému (viz zde). Zmenšení skupiny přijímajících je tak vlastně jediným opatřením, které má stát pod kontrolou a které může provést rychle, přinejmenším na papíře. V praxi se dá očekávat, že tito lidé stejně až na výjimky pro ekonomiku přínosem nebudou (ti, co mohou, už stejně nejspíš dávno pracují i teď), nebude o ně zájem na trhu práce a nezbyde jim než požádat o jinou, patrně menší, sociální dávku. Při zvýšení věkové hranice nad určitou laťku tedy dojde k nabourání základního účelu celé služby, ovšem pouze v určité věkové skupině. Pokud bych byl ministrem, který takovouto reformu prosadí, měl bych osobně problém se podívat komukoliv z této skupiny do očí.

Všechny jiné způsoby nebudou mít okamžitý účinek, nebo se budou týkat jen určité ohraničené skupiny. Jedním takovým návrhem byl nerealizovaný nápad, který by část penze rodičů platil přímo z odvodů jejich dětí (viz zde). Tento návrh nijak neřeší aktuální problémy, ale mohl by časem mít drobný a hodně nepřímý vliv na počet odvádějících. Mnohem větší vliv, a to na celkovou částku, by mohla mít školská reforma. To by také nebylo hned. Hlavně by to ale školská reforma musela mít za úkol – zatím se zaměřuje na úplně jiný okruh otázek. Možná největší šanci by tak mohly mít návrhy zaměřující se na změnu účelu, zejména pak na to, aby stát na udržování životní úrovně potřebných nebyl sám, což možná byl i záměr zrušeného II. pilíře. Současně probíhající inflace, ale i zkušenosti ze zahraničí, poukazují na rizika kumulativních metod. Na druhou stranu, už před zavedením penzijního systému Bismarckem, který mimochodem stanovoval věkovou hranici 70 let při průměrné délce života 55 let (viz zde), existovali staří lidé a měli svoji roli v sociálním systému. Dnes už tyto modely nemusí být možné obnovit, i když některé z nich v pozměněné podobě mohou být stále platné. Např. vejminek může mít dnes podobu reverzní hypotéky.

Demografický vývoj pak ale kromě zátěže představuje i příležitost, která dříve neexistovala. Vzniká tu segment jak zákazníků, tak – pokud jim to zdraví dovolí – zaměstnanců, kteří potřebám těchto zákazníků budou sami dobře rozumět. Tento trend, najmi svoje zákazníky, je známý i z jiných segmentů. Například, americká společnost Livongo, která se stará o lidi s diabetes, záměrně zaměstnává lidi, kteří sami tuto nemoc mají. Sice mají, dle svých vlastních slov, vysoké náklady na zdravotní péči zaměstnanců, vč. absencí, zato však dokáží nabídnout péči v nesrovnatelné kvalitě, ať už jde o empatii nebo funkční porozumění požadavkům svých zákazníků.

Chce-li někdo najít řešení příčin způsobující nerovnováhu penzijního systému, měl by se tedy začít dívat směrem vzdělávání a pracovní a majetkové právo. Tvorba těchto nových modelů chvíli potrvá a jistě se objeví i slepé uličky. Na toto přechodné období by bylo možné souhlasit i s tím, že by stát doplňoval chybějící zdroje, pokud na to ještě nějaké rezervy zbyly. Snad by se pak podařilo realizovat reformu, která by toho jména byla hodna.