19.3.2024 | Svátek má Josef


PENÍZE: Nezvratný inflační osud

2.7.2022

Ekonomové i politici se přou o to, co může za aktuální vlnu inflace. Podle jedněch je na vině rozhazovačnost minulé vlády, jiní tvrdí, že růst cen energií. Rozpoznání její příčiny je přitom podmínkou nalezení účinného léku na ní.

Zastánci hypotézy o „rozhazování“ mají oporu v jedné ze základních ekonomických pouček o souvislosti mezi „tiskem“ peněz nekrytých produkcí a růstem inflace. Podle ní způsobuje první to druhé tím, že stimuluje poptávku, ta začne převyšovat nabídku a opětovnou rovnováhu pak zajistí právě růst cen. Nicméně samotné zdražování zboží či služeb ještě samo o sobě nemusí znamenat zásadní problém, pokud tím neroste celkový objem utracených peněz. Tedy o co více rozfofrují lidé v jednom sortimentu, o to méně v jiném. A když zasáhne zvýšení cen téměř všechna odvětví, sníží svoji spotřebu celkově.

Pokud tedy došlo k růstu inflace z důvodu zvýšení poptávky, mělo by to být znát (mimo jiné) na vývoji maloobchodních tržeb. Lidé by totiž znatelně víc utráceli. Za rok 2021 tržby meziročně vzrostly o 4,4 % (zde). To však není číslo nikterak mimořádné a v podstatě odpovídá meziročnímu růstu tržeb v období před covidem. Tedy když byla inflace „v normě“. Konkrétně rostly o 4,8 % v letech 2019 a 2018 a o 5,6 % v roce 2017 (zde, zde, zde). Takhle tedy bezuzdné utrácení rozhodně nevypadá. A co letošní tržby? Za duben vzrostly meziročně reálně o 6,2 % (zde). To na první pohled vypadá, že lidé přeci jen nějakou tu korunu navíc pustili. Ve skutečnosti je to však tak, že letos utráceli „normálně“, zatímco vloni výrazně míň, protože byla velká část obchodů z důvodu covidových restrikcí uzavřena.

Pravdou ovšem je také to, že minulá vláda v období koronavirové pandemie „tiskla“ peníze opravdu měrou vrchovatou. Něco odteklo do zahraničí za nákupy zdravotnického materiálu, ovšem velká část šla do tuzemských kapes. Třeba jako kompenzace a další pomoc těm podnikatelům, kteří byli nuceni svoje výdělečné aktivity kvůli restrikcím přerušit či omezit (abstrahujme od toho, zda byla tak rozsáhlá omezení nutná – to je jiný příběh). Zasažen byl v podstatě celý sektor služeb a velká část maloobchodu. Kompenzace tak částečně nahrazovaly příjmy, které by jinak podnikatelé obdrželi od svých zákazníků. Ti pak neměli kde peníze utratit, a tak je cpali do „štrozoku“. Nešlo přitom o žádné drobné. Za dva roky totiž lidé naspořili navíc o 287 miliard (zde), na což v době předcovidové potřebovali pět let (zde).

Je snadné toto „rozdávání“ peněz kritizovat. Co by se však stalo, pokud by to tehdejší vláda neudělala? Zasažené sektory by se v podstatě rozpadly a velká část lidí (v řádu stovek tisíc – zde), které živily, by skončila na Úřadech práce a stali se příjemci sociálních dávek. A kde by se vzaly peníze na jejich výplatu? „Vytiskly“ by se. Navíc by došlo k rozkladu obou těchto sektorů a po skončení restrikcí by trvalo ještě nějakou dobu, než by se zkonsolidovaly a firmy v nich působící by zase začaly zaměstnance nabírat. Vzhledem k menší nabídce by pak především ve službách měla navrch poptávka. A to má zákonitý důsledek – růst cen...

Zkrátka a dobře pokud by předchozí vláda „nerozdala“ peníze na kompenzacích, vyplatila by je na sociálních dávkách. A vzhledem k souvisejícím škodám na zasažených odvětvích by to nejspíš vyšlo dráž a do ekonomiky by se tak dostalo ještě víc „vytištěných“ peněz. Nicméně ani to by roztočení inflační spirály bezprostředně nezpůsobilo. Ani takto „rozdané“ peníze totiž nebylo kde utratit.

Inflaci tedy převis poptávky nad nabídkou nezpůsobil a pravdu tak mají podle mne ti, co tvrdí, že se ceny zvyšují v důsledku rostoucích nákladů mající původ mimo naši ekonomiku. A tedy námi jen obtížně ovlivnitelných. Je však inflace opravdu naším nezvratným osudem? Ne nutně. Lze ji totiž částečně krotit působením proti jejím příčinám. Těmi jsou rostoucí ceny energií vyplývající do značné míry z naivní „zelené“ politiky EU. „Občasné“ zdroje energií totiž v roce 2021 dostály svému označení a svítilo a foukalo opravdu jen občas. Což podnítilo zvýšenou poptávka po plynu jako po surovině pro výrobu elektrické energie. Norsko však nestíhalo a Rusko sice dodalo to, co bylo nasmlouváno, ale ani o kubík víc. A tak plyn podražil (zde). Důsledkem byly poloprázdné zásobníky a to, že za mírnou zimu se modlili k Bohu i progresivisté v bruselské centrále EU. A když už vypadalo, že se to snad podaří nějak zvládnout, přišla Ruská agrese proti Ukrajině.

Výsledek je pak notoricky znám, a protože cena energie vstupuje do cen téměř veškerého zboží a služeb, je roztočení inflační spirály jen nevyhnutelným důsledkem. Zlevnění energií je pak logicky tím jediným účinným řešením, jak ji krotit. Nic, co by k tomu vedlo, ovšem vláda Petra Fialy nedělá a to, co vydává za „boj proti inflaci“, není ničím jiným než pokusem o zmírňování jejích dopadů. Ani snižování daní, ani zvyšování sociálních dávek a ani vytváření „úsporných tarifů“ totiž jádro pudla neřeší. Znamená to jen lití dalších „vytištěných“ peněz do ekonomiky.

A co by tedy na ceny energií, respektive inflaci zabralo? Podle mne to před nedávnem docela dobře shrnul ekonom Lukáš Kovanda (zde). Tedy dodávat na energetickou burzu jen přebytky u nás vyrobené elektřiny, opustit systém emisních povolenek, pozastavit poplatek za obnovitelné zdroje a nakupovat ruský plyn bez německých prostředníků. Byť to poslední je velká fikce. Jednak to totiž není za současné situace politicky průchodné a jednak není nikde psáno, že by nám jej Rusko vůbec prodalo a za kolik. Určitě by však stálo za pokus naši závislost alespoň o něco snížit tím, že tam, kde to jde, nahradíme plyn uhlím. Tedy například odstavíme plynové elektrárny a znovu spustíme ty uhelné. Nejsem sice v této oblasti expert, ale nešel by nahodit třeba vloni odstavený blok EMĚ III s jeho 500 MW instalovaného výkonu (zde)?

Ukázat dlouhý nos burze v Lipsku a „zeleným“ ideologům do Bruselu však chce mimořádnou politickou odvahu. Tu ovšem budeme podle mne u současné vlády hledat marně. A nedělám si iluze, že by jí překypoval kabinet Andreje Babiše, pokud by byl nyní hypoteticky u moci. Nicméně si představme, že by se vláda přeci jen pochlapila, my opravdu prodávali přes burzu v Lipsku jenom přebytky a už neprokrmovali spekulanty s emisními povolenkami. Ceny energií by klesly a následně by zlevnilo i veškerého zboží. I když samozřejmě ne na úroveň z jara loňského roku. Takže problém inflace vyřešen?

Ale kdeže... Nezapomínejme, že poučka o proinflačním působení „vytištěných“ peněz opravdu platí. A že jich minulá vláda napumpovala do ekonomiky množství opravdu obrovské a ta současná za ní v této disciplíně moc nezaostává. Vzhledem k obavám z rostoucí drahoty je lidé zatím neutrácejí. Byli by však stejně zdrženliví v nakupování, pokud by ceny vlivem zlevnění energií klesly? Myslím, že nikoliv a my bychom pak opravdu zažili to, o čem někteří politici a ekonomové tvrdí, že si tím procházíme už dnes – inflaci způsobenou přehřátím poptávky.

Náš inflační osud se zdá být zkrátka nezvratný...