Ubývá nás, nás liberálů starého střihu. V noci z pátku na sobotu 5. března 2022 zemřel v Římě ve věku 79 let známý italský liberální ekonom a politik Antonio Martino. Objevil jsem video z roku 1994, kdy jsme oba přednášeli na letním ekonomickém semináři ve francouzském Aix-en-Provence. On zdůrazňoval změny v Itálii na počátku 90. let, já mluvil o naší postkomunistické transformaci. Oba jsme měli pocit, že mluvíme o procesech, které mířily stejným směrem, o liberalizaci společnosti a ekonomiky.

Antonio Martino

Prvně jsme se potkali koncem 80. let na konferenci amerického Liberty Fund ve Vídni (v pro mne tehdy zcela nepředstavitelném, slavném hotelu Sacher), kde on byl překvapen mými radikálními postoji, které od někoho z komunistické země neočekával. Já jsem tuto velmi liberální skupinu „napadl“, že celé dopoledne mluví o Marxovi, zatímco u nás už toto jméno dávno zcela ustoupilo do pozadí. Antonio tuto historku mnohokrát na různých místech světa v mé přítomnosti opakoval.

Narodil se v roce 1942 v sicilské Messině v rodině významného italského poválečného politika, jednu chvíli dokonce ministra zahraničních věcí. Ten v 50. letech zorganizoval důležitou konferenci evropských politiků v Messině, která předznamenala vznik EHS, Evropského hospodářského společenství.

Mladý Antonio ještě doma v Messině vystudoval právnickou fakultu, ale v závěru 60. let získal doktorát ekonomie u Miltona Friedmana v Chicagu. Tam se seznámil se svou americkou manželkou Carol, která ho pak léta po celém světě doprovázela. Byl výrazným obhájcem Miltona Friedmana a jeho monetaristické teorie. Jeho významné postavení ve světě liberálů dokazuje to, že byl v letech 1988–1990 prezidentem Montpelerinské společnosti, vlastně ve chvíli, kdy jsem tam byl jako první z postkomunistického světa přijat za řádného člena.

V 90. letech byl v první Berlusconiho vládě krátkou dobu ministrem zahraničí, na počátku dalšího desetiletí v jeho druhé vládě pět let ministrem obrany. Od roku 1994 do roku 2018 (tedy 24 let) byl členem italského parlamentu. Byl autorem jedenácti knih a dlouhá desetiletí profesorem římské univerzity Sapienza.

V celkovém pohledu klasických liberálů na svět jsme si dobře rozuměli. Musím však přiznat jeden spor, probíhající jen v kuloárech, nikoli veřejně.

Měli jsme velmi rozdílný pohled na euro. Zarputilý obhájce zlatého standardu, respektive centrální bankou neregulovaného bankovnictví Antonio Martino euro vítal a viděl v něm šanci na konec nezodpovědné politiky centrálních bank. To v tradičně vysoce inflační Itálii bylo potřebnou a racionální kritikou. Přel jsem se s ním však o to, že euro neznamená konec politického vměšování států do měnové politiky, což se mimochodem v posledním desetiletí více než potvrdilo. Měl jsem strach z toho, že měnová politika touto cestou vykročí z demokratického kontextu národního státu do nadstátních organizací, které s demokracií nemají nic společného.

Nebezpečí, že centrální banka bude nadměrně tisknout peníze, nebylo nikdy tak velké, jako když peníze – pro ekonomiku celé Evropy – tiskne Evropská centrální banka, ač jí žádná vláda její politiku nediktuje. Z ECB se v průběhu času stala aktivistická neziskovka, zejména pod dnešním vedením paní Lagardeové. Několik let už jsme se s Antoniem neviděli, takže nevím, jestli se jeho názor na tyto věci neposunul.

Antonio byl šarmantní Ital typu Vittoria de Siky, jak ho známe z filmů italského neorealismu. Vlastně byl také Sicilián. Takových liberálů jako on ale bylo v Itálii vždycky málo. Bude chybět.

LN, 9.3.2022

www.klaus.cz