Tragická smrt Petra Kellnera zasáhla nejen mne, zasáhla celý Institut Václava Klause, ale zasáhla každého, komu šlo a jde o naši zemi a její ekonomiku. Pro nás, kteří jsme ho znali, je to obrovská ztráta lidská (a osobní). Našel jsem na svém mobilním telefonu SMS z 26. února, ve které mi přál rychlé uzdravení z covidu a dodal, že „průběhy této nemoci jsou nevyzpytatelné“. A domlouvali jsme se na brzkém setkání.

Nečekaně, tragicky, o desítky let předčasně odešel nejen nejbohatší Čech (což je charakteristika, kterou dnes zmiňují ti nepřejícní), ale i nejvýraznější symbol všeho pozitivního, co se u nás po roce 1989 událo ve světě nejen byznysu, ale i charitativní činnosti. Nechlubil se jí tolik jako mnozí jiní.

Petr Kellner dokázal unikátním způsobem využít šanci, kterou pád komunismu a následující ekonomická transformace a nezbytná rozsáhlá privatizace nabídla všem, kteří měli odvahu a rozhodnost tuto historicky neopakovatelnou šanci využít. Tato šance byla rizikem, ale umožnila i vytvořit velké dílo. To se Petru Kellnerovi podařilo.

Jeho úspěch daleko přesáhl hranice naší země. Jeho finanční skupina zaměstnávala stovky tisíc lidí v řadě zemí světa. Bylo to výsledkem jeho tvrdé práce a mimořádného podnikatelského talentu. Od většiny našich známých podnikatelů se lišil tím, že si dokázal uhájit své soukromí, že po celou dobu měla média problém získat jeho fotografii, že nebyl spojen s žádnými mediálními skandály a aférami.

Tvrdě pracoval. Troufal bych si jeho přínos a – paradoxně leteckou katastrofou i osud – přirovnat k jinému velikánu českého byznysu, k Tomáši Baťovi s jedním rozdílem. Tomáš Baťa sice také žil v nelehké době, ale byznys jako takový tehdy nebyl tak znevažován, jako je tomu u nás i v celém západním světě dnes. V posledních desetiletích bující nároková společnost bere výkon a produkci čehokoli za nepodstatné, za ocenění si nezasloužící. Nechce tvořit, chce přerozdělovat.

Baťovi jeho mimořádný úspěch někteří jeho konkurenti také určitě nepřáli, ale tehdejší míra nepřejícnosti a závisti naštěstí ani zdaleka nedosahovala dnešní úrovně.

Úloha jednotlivců je mimořádná a neopakovatelná. Přejme všem jeho – teď už musím smutně říci bývalým – spolupracovníkům, aby dokázali na to, co Petr Kellner vytvořil, navázat. Svou rodinu Petr Kellner před bulvárními médii chránil, proto ji méně známe. Jim musíme vyslovit nejhlubší soustrast.

LN, 30.3.2021

www.klaus.cz