Slavný matematik, který o víkendu tragicky zahynul, nikdy nestudoval ekonomii. Přesto za ni získal nobelovku

Dne 23. května se profesor John Nash s manželkou vraceli z norského Osla, kde slavný matematik přebíral Abelovu cenu. Cestou z letiště v New Jersey řidič jejich taxíku neopatrně předjížděl a ztratil kontrolu nad vozem. Nehoda skončila tragicky: bezmála 88letý laureát i s ženou byli na místě mrtvi.

John Nash

Uzavřel se tak život jednoho z nejpopulárnějších matematiků naší doby. Nash dokázal odbočit ze svého hlavního oboru a získat Nobelovu cenu za ekonomii. Dokázal zaujmout Hollywood a stát se v pokročilém věku populární celebritou díky svému nevšednímu životnímu příběhu a boji se zákeřnou duševní nemocí. Hlavním Nashovým odkazem – jak se často zdůrazňuje – je ovšem rozsáhlé dílo v oblasti matematické analýzy, algebraické geometrie a samozřejmě teorie her.

Méně známé jsou Nashovy názory na ekonomii. Je to dvojnásobný paradox. Vědec, který nikdy ekonomii nestudoval, obdržel Nobelovu cenu v tomto oboru. (Nebyl sám. I jiní ekonomičtí laureáti nevystudovali ekonomii – Daniel Kahneman nebo Robert Aumann.) Druhým paradoxem je, že svět téměř nevěnuje pozornost Nashovým názorům na peníze a inflaci.

Dobré a špatné peníze

V roce 2002 Nash publikoval článek s lákavým názvem Ideal Money. Jaká je jeho představa ideálních peněz?

V první řadě Nash rozlišuje mezi dobrými a špatnými penězi. Jaké jsou ty špatné? „Různé zájmové skupiny, zejména keynesiánští ekonomové, vnucují veřejnosti kvazidoktrínu, která v zásadě tvrdí, že méně je více; jinými slovy, že špatné peníze jsou lepší než dobré peníze.“

Jak se liší dobré a špatné peníze? Jednoduše. Špatné peníze ztrácejí hodnotu v důsledku inflace. V inflační ekonomice lze půjčovat jen s velkou mírou rizika, což snižuje úroveň všeobecné důvěry a komplikuje podnikání. „Kvalita měnového standardu silně ovlivňuje oblasti ekonomiky, kde hraje roli dlouhodobé úvěrové financování,“ konstatuje Nash.

„Keynesiánský ekonom dává přednost manipulativnímu státnímu úřadu: centrální bance a ministerstvu financí, jejichž cílem je dosahovat údajného ekonomického užitku bez velkých ohledů na dlouhodobou reputaci národní měny a s tím spojených efektů na reputaci finančního podnikání v rámci daného státu.“ Všechny současné peníze jsou podle Nashe špatné: dolary, libry, eura, koruny. Všechny tyto měny jsou v rukou ideologů, kterým jde o dosahování „společenského užitku“ bez velkých ohledů na bezvýznamné mravence, kterými jsou občané. V zásadě jde o to, donutit domácnosti, aby se začaly zbavovat špatných peněz – aby vybrakovaly své úspory a začaly utrácet. Podle představ těchto sociálních inženýrů lze pomocí špatných peněz nastartovat hospodářský růst.

Známe to ze socialismu. Čas od času, když se socialistický plánovaný maloobchod potřeboval zbavit ležáků, rozšířila se fáma, že bude „měna“, tedy měnová reforma, a ejhle, občané skutečně rozfofrovali své úspory, aby zachránili alespoň část jejich hodnoty. (Zbytečně: po roce 1953 se již měnová reforma neopakovala.)

Z novější doby si můžeme vybavit novinové titulky jako Kupujte auta, pračky i byty, levněji už nebude, vzkazuje guvernér ČNB. Tedy: „Občané, máte na účtech špatné peníze, koukejte se jich rychle zbavit, raději dříve, než vám je zkazíme ještě víc.“

Snahy křísit stagnující ekonomiku špatnými penězi jsou ovšem krátkodeché. Nefungují buď vůbec, anebo jen dočasně. Dobré peníze jsou základem dlouhodobé stability.

Nash upozorňuje na období během let 1717 až 1931. Na počátku této éry stál Isaac Newton ve funkci šéfa královské mincovny (Master of the Mint). Newton stanovil zlatý standard, který trval déle než dvě století. Během této doby Británie prošla průmyslovou revolucí, založila světové impérium a zaznamenala nebývalý rozkvět vědy a kultury.

Nikterak přitom nebylo třeba povzbuzovat poptávku domácností špatnými penězi. Dobrá. Co jsou špatné peníze, již víme. Ale jak by měly vypadat ideální peníze?

Nash nebyl příznivcem znovuzavedení zlatého standardu z řady praktických důvodů. Těžba zlata je například značně nepředvídatelná a nečekané velké nálezy by mohly představovat expanzivní měnové šoky. Zlato se rovněž nachází v regionech, které jsou z pohledu politické geografie rizikové. Nash proto navrhuje index cen založený na cenách vzácných i průmyslových kovů včetně mědi, stříbra, wolframu a tak dále. Technická realizace je méně podstatná: jde o to, aby peníze neztrácely časem hodnotu. Nash upozorňuje, že i při nízké inflaci kolem dvou procent ročně peníze ztratí tři čtvrtiny své hodnoty během typické délky lidského života.

Perlička na závěr. Nash přiznává, že až v pokročilém věku sedmdesáti let se seznámil s prací Friedricha von Hayeka. „Musím říci, že mé myšlení je v souladu s Hayekovým, pokud jde o peníze. Zejména pokud jde o úřady, které jsou v moderní době zodpovědné za jejich tvorbu.“ Svět tedy v Nashovi ztratil zastánce rakouské ekonomické školy, aniž by si to příliš uvědomoval.

Autor je ekonom

LN, 26.5.2015