Finančník, filantrop a aktivista George Soros se ve středu dožil pětaosmdesáti let. Muž, který původně podporoval liberální demokracii, v poslední době brojí proti „tržnímu fundamentalismu“.

George Soros se narodil v roce 1930 v židovské sekularizované rodině v Budapešti jako György Schwartz. Během německé okupace Maďarska v letech 1944–45 se rodina ukrývala a povedlo se jí zachránit před holokaustem. V roce 1947 György odjel do Británie, kde studoval u liberálního filozofa Karla Poppera, autora knihy Otevřená společnost a její nepřátelé (jimiž podle Poppera byli Platón, Hegel a Marx); jeho koncept „otevřené společnosti“ Sorose ovlivnil.

Od roku 1956 působil ve finančním sektoru v New Yorku v USA a závratně zbohatl. Nechvalně proslul především v roce 1992. Tehdy byla britská libra fixně navázána v Evropském směnném mechanismu (ERM) – a nadhodnocena. Soros na ni zaútočil. Britská vláda ji dlouho zachraňovala, ale nakonec libru vyvedla z ERM, devalvovala a přešla na plovoucí kurz. Při útoku na libru Soros vydělal prý přes miliardu dolarů a britská pokladna ztratila 3,4 miliardy liber. Soros byl pak označován jako ten, kdo „porazil Bank of England“.

Boj proti něčemu, co není

Sorosova filantropie a politický aktivismus mají podobu jeho institutů a nadací pro Otevřenou společnost. Ty napomáhaly demokratizaci při pádu komunismu na přelomu 80. a 90. let 20. století ve střední a východní Evropě a Soros na demokratizační projekty přispěl skutečně štědře. Z tohoto období pochází i jeho podpora Středoevropské univerzity, jež nejdřív sídlila v Praze a pak přestěhovala do Budapešti.

Od poloviny 90. let však začal čím dále tím více podporovat ne liberální demokracii obecně, nýbrž jednu ideologii konkrétně, kterou lze označit za kombinaci demokratického socialismu v otázkách ekonomických a liberálního relativismu v morálních a hodnotových.

Soros si začal v 90. letech myslet, že je velkým teoretikem, a tvrdil, že po pádu fašismu a komunismu největší hrozbou pro otevřenou společnost je „tržní fundamentalismus“.

Jeho kritika by mohla být zajímavá, kdyby něco takového existovalo. Ale žádná existující společnost neodpovídá ideálu čistého tržního hospodářství, jaký obhajovali například Friedrich Hayek či Milton Friedman. Každá společnost má trh deformovaný komplotem mezi státem a speciálními zájmy či lobby, ať už odbory, korporacemi, nebo finančními skupinami. Trh je státními zásahy, udělováním privilegií a dotací deformován ve prospěch těchto speciálních zájmů.

Brojením proti „tržnímu fundamentalismu“ Soros brojí proti něčemu, co neexistuje a zároveň se řadí k lidem jako Noam Chomsky či Paul Krugman, kteří se díky kapitalismu stali bohatými a slavnými a kteří následně kapitalismus pomlouvají a diskreditují.

S jeho afinitou k sociální demokracii souvisí i jeho odpor k pravici v zemích střední a východní Evropy. Zřejmě se obává, že pravice je nacionalistická a náboženská – jak byla v meziválečném období – a jako taková je hrozbou pro otevřenou společnost. Proto projevuje větší afinitu k bývalým komunistům, kteří se po pádu komunismu transformovali v sociální demokraty a liberály, než k pravicovým antikomunistům, kteří totalitu odmítali principálně.

Hodnotový relativismus

Přitom jeho strach je pomýlený; pokud se po roce 1989 ve střední a východní Evropě objevil virulentní nacionalismus, jako například v Srbsku či Rusku, jeho nositeli nebyli lidé konzervativní pravice, nýbrž bývalí komunisté, kteří se transformovali v nacionalisty (viz Miloševič, Putin).

Jako by Soros mentálně uvízl někde v roce 1940: pravice je partikularistická, nacionalistická, křesťanská, proto pro otevřenou společnost zlá, levice je univerzalistická, sociálnědemokratická a relativistická, proto pro otevřenou společnost dobrá.

Přitom relativismus vůbec není blahodárný pro svobodu; zní svobodymilovně, když jej aplikujeme na osobní životy (žádná závazná morální pravda neexistuje, proto ať si každý žije, jak chce), nikoli už, když jej aplikujeme na státy a režimy (žádná závazná morální pravda neexistuje, proto ať každý režim nakládá s občany, jak chce). Hodnotový relativismus aplikovaný na režimy vede k jejich svévoli, a tudíž k vládě síly. Naopak svobodný politický řád je s objektivní morální pravdou nejen slučitelný, ale také ji potřebuje – jak věděli už například otcové zakladatelé Ameriky, když konstatovali, že tou objektivní morální pravdou je, že všichni lidé jsou si rovni a mají nezcizitelné právo žít ve svobodě.

To Soros, stejně jako ostatní relativističtí liberálové, nechápe.

Jeho antipatie k politické pravici se projevuje i v Americe a Izraeli.

Čím jsou v USA pro mnohé organizace pravicové bratři Kochové, tím je pro mnohé levicové George Soros: hlavní sponzor a finančník. V první dekádě století patřil k lidem, které postihnul „syndrom nepříčetnosti z Bushe“: chorobná nenávist k tomuto prezidentovi USA a naprostá ztráta soudnosti, pokud jde o jeho hodnocení. Soros už v jeho prvním volebním období prohlásil, že za svůj životní úkol považuje porážku Bushe; to se mu sice nepovedlo (Bush byl znovuzvolen), ale finančně pro to dělal, co mohl. A následně podporoval Hillary Clintonovou, Baracka Obamu a každou radikální levicovou organizaci či iniciativu. Dokonce i ty jako MoveOn.org, pro které Bush byl Bushitler a jež neviděly rozdíl mezi jeho Amerikou a Německem 30. let 20. století.

Stejný postoj měl i k bývalému izraelskému premiérovi Šaronovi; Soros nikdy nepociťoval velkou afinitu k Izraeli a judaismus coby náboženství mu zřejmě moc neříká. Když ale tvrdil, že Bushova a Šaronova politika byly jednou z příčin antisemitismu, to už neznělo jen jako nesouhlas s konkrétní politikou, nýbrž spíše jako projev nenávisti vůči židovskému státu samotnému.

Karl Popper vs. jeho žák

Tím se dostáváme k poslednímu aspektu Sorosova politického myšlení: jeho loajalita nepatří žádnému konkrétnímu státu; je přesvědčen, že je nutné a správné vytvořit globální vládu (na bázi OSN). Globální problémy lidstva, například potřeba zkrotit globální kapitalismus, si vyžaduje globální vládnutí, tj. celosvětový stát.

George Soros je sociální demokrat, nikoli však na úrovni národní, nýbrž na té globální, proto požaduje celosvětový stát, který by svět reguloval. Jeho učitel sir Karl Popper, ačkoli rodilý Vídeňan, zastával anglosaské politické myšlení, které je vůči státu obezřetné, a proto požaduje stát malý a omezený, aby se nevymkl z rukou a nezpůsobil mnoho zla. Evropské kontinentální myšlení, především osvícenské, požaduje velký a centralizovaný stát, aby mohl konat mnoho dobra. V tomto ohledu je Soros bližší francouzským jakobínům než Karlu Popperovi.

Popper termínem „otevřená společnost“ myslel to, že naše budoucnost je otevřená, že jako svobodní lidé máme možnost si ji určovat, a že tudíž neexistuje žádná historická nutnost, podle níž dějiny směřují jedním, předem daným směrem (jak tvrdili Hegel a Marx).

Popperův žák Soros však zastává názor, že je správné a nutné, aby důsledkem dějin byl jeden univerzální celosvětový stát, v němž všichni budou sociální demokraté a sekularizovaní relativističtí liberálové jako on.

A něco mi říká, že kdyby Popper, který zemřel v roce 1994, dnes viděl, jak Soros nakládá s jeho termínem „otevřená společnost“, kterým se tak zaštiťuje, pak by starý Vídeňan svému žákovi z Budapešti řekl: „György, zpátky do škamen!“

LN, 15.8.2015

Autor je ředitel Občanského institutu