Obrana už není špinavé slovo. Naopak, po třech letech války na Ukrajině se rozeznělo celou Evropou. Evropská komise (EK) dokonce vydala plánovací dokumenty, které umožní suverénním členským státům do obrany investovat i na dluh, bankám dovolí financovat zbrojní výrobu, podle pravidel a pod dozorem Komise.

Ursula von der Leyenová, předsedkyně EK, minulý týden představila plán ReArm Europe, který by měl umožnit mobilizovat celkem až 800 miliard eur na posílení evropské obranyschopnosti a navýšení vojenských kapacit, i na poskytnutí okamžité pomoci napadené Ukrajině. Také svolala klíčové představitele evropského průmyslu, sociální partnery a zainteresované strany k zahájení strategického dialogu o budoucnosti evropského ocelářského sektoru, který svou vlastní politikou zavlekla do krize (totiž do výzvy), ale bez kterého se obrana těžko obejde.

Pročež český ministerský předseda Petr Fiala přišel s rozborem, že každá koruna investovaná do zbrojního průmyslu vytvoří tři koruny v hrubém domácím produktu (HDP). Nepochybně má pravdu. Je to vidět na ekonomice Ruska, která už třetí rok válčení na Ukrajině utěšeně roste, měřeno tím HDP. Ale že by Rusko válčením bohatlo, to už není tak prokazatelné. Základní úrokové sazby na rubl činí 21 procento, inflace (přiznaná) se pohybuje kolem 9 procent a podniky se bojí o svou budoucnost, protože za těchto podmínek sotva ufinancují svůj provoz, natož nějaké investice.

Nedělejme si iluze, že 800 mld. EUR (19 956 mld. Kč) uvolněných na zbrojení EU nevyvolá podobné jevy. Jen pro Českou republiku bude zvýšení zbrojních výdajů na 3 % HDP znamenat 80 mld. Kč výdajů z ročního rozpočtu navíc a jen dluhová služba letos přesáhne 100 miliard korun. Zvýší to národní bohatství?

Každá koruna investovaná do zbrojení je čistou národohospodářskou ztrátou. Vyrobený kanón nikomu práci neulehčí, tank nic ani nikoho nikam nepřeveze, kulomet nezasije ani nesklidí. Nenávratně se promarní energie, práce, suroviny. A to se ještě z kanónu ani tanku nevystřelilo. Potřebují munici, a ta když se vystřelí, ztráty se násobí. Když se trefí, opět se ztráty jen zvýší. Když se nevystřelí, to je ten lepší případ, veškerý zbrojní materiál půjde za pár let do šrotu.

Polehčující okolnost by se našla. Zbrojovky zaměstnají hodně lidí, dají jim vydělat, bude zaměstnanost a koupěschopnost. To je ale jen ten HDP, nikoliv bohatství národa. Snad ještě když se zbraně prodají do zahraniční, pokud možno co nejvzdálenějšího. Až tam budou mít ten efekt čisté ztráty.

Další polehčující okolností je, že vlastní zbraně odrazují sousedy od toho, aby vystřelili na nás. Chrání tak naše bohatství vlastní. Snižují pravděpodobnost ztrát, ale nezvyšují bohatství.

Válka Ruska proti Ukrajině také může vzbuzovat argument, že zbraněmi se dobývá cizí území, což je pro dobyvatele ziskem, tedy zvýšením jeho národního bohatství. Ale už nikdo neporovná náklady a zisky vojenské agrese s tím, kdyby existovala mezistátní smlouva o hospodářské spolupráci a kdyby ruské firmy jednoduše na Ukrajině investovaly do získávání strategických surovin v klidu a míru. Jak jsem již dříve napsal, o nic jiného na Ukrajině nejde, je to ruská ozbrojená loupež. Tuto hypotézu potvrdil i prezident USA Donald Trump, který chce ukončení vojenského konfliktu vázat právě na ukrajinské nerostné bohatství.

V neposlední řadě, vojensky dobytá území nelze udržet v mírových podmínkách. Říše římská netrvala věčně a ta sovětská přežila sotva jednu generaci. Podobné příklady lze nyní pozorovat na Blízkém východě.

Uzbrojování Sovětského svazu americkým prezidentem Ronaldem Reaganem bylo ekonomicky úspěšné, SSSR se pod tímto tlakem začal ekonomicky hroutit. Skutečnou úlevu a rozšíření kapacit do jiných hospodářských odvětví však přinesly až smlouvy o nešíření jaderných zbraní (1968), zákazy jaderných zkoušek a smlouvy START mezi SSSR a USA o snížení jaderného arsenálu (1991 a 1993). Podle některých odborníků za urychleným podpisem smlouvy START byl výbuch jaderné elektrárny Černobyl, který politikům ukázal, co taková jedna rána dovede.

Jaderné zbraně nabízejí další příklad: čím obohatily lidstvo, a co užitečného poskytují jaderné elektrárny? Netřeba rozebírat. Jen dodejme, že první elektřina z jádra byla vyrobena mnohem dříve, než první atomová bomba.

Odvolávání se na vojenský výzkum a vývoj, který se promítá do civilního průmyslu a pohání technický pokrok, neobstojí. On by se ten pokrok prosadil i bez zbrojení. Zvláště, kdyby výdaje na zbrojení mohly využívat civilní vědeckovýzkumná centra.

Pozoruhodnou úvahu ekonoma Pavla Kohouta otiskl deník Mladá fronta Dnes. „Vzniká otázka, zdali USA nakonec neuzbrojily samy sebe. Je konec podpory Ukrajiny důsledkem nezvládnutelných problémů federálního rozpočtu? Doplatila Amerika nakonec na svou vlastní strategii?“ ptá se autor. A v závěru komentáře si odpovídá: „Evropa musí chtě nechtě šetřit na sociálním státu. Pokud se tak nestane, hrozí nebezpečí, že Trump společně s Ruskem a Čínou uzbrojí Evropu do bezvýznamnosti.“

Pavel Kohout sice dává zbrojní výdaje do konfliktu se sociálními výdaji, ale uznejme, že i sociální výdaje jsou v daném kontextu smysluplnější a produktivnější, než ty zbrojní.

Zbrojení je nevyhnutelné, ale nutno dodat „bohužel“, současném světě jinak nejde. Tyto výdaje jsou čistou národohospodářskou ztrátou. Růst HDP je jen dočasná iluze. Zbrojovky mezičtvrtletně zbohatnou, jejich akcionáři schválí bonusy pro management, také zaměstnanci se budou mít lépe, ale bohatství národa to nezvýší.

Jeden indický mudrc, a teď si nevzpomenu, zda to byl Vivekananda nebo Gándhí, řekl: „Nebude míru ve světě, dokud nebudeme mít mír v srdcích.“ Příliš vlídné pro lidstvo, příliš vlídné v naší době. Ale něco na tom je.

Psáno pro server Svět hospodářství