Prezident Spojených států amerických uvalil cla na zboží dovážené z některých zemí, následně odložil platnost rozhodnutí o uvalení cel. Můj šéfredaktor zaslal pro inspiraci článek z klávesnice ekonoma, který cituje „jízlivé kritiky volného obchodu“. Předmětem následujícího článku jsou cla a reakce na jízlivosti proti volnému obchodu.

Upozornění: číslice napsané v článku horním indexem jsou poznámky pod čarou a odkazují na obsah uvedený pod článkem.¹

Úvodem si představte následující situaci. Skupina pachatelů dobra se rozhodne, že je třeba chránit tuzemské producenty. Používají notoricky známá prohlášení: ochrana domácích pracovních sil, nekalé cenové praktiky zahraničních výrobců, nutnost zachování tradičního uspořádání tuzemského společenského zřízení nebo něco o „strategických komoditách“. Zákonodárci vyslyší volání „gangu dobráků“ a přijmou zákon, který zabrání cizincům narušovat tuzemskou idylku. Toto je skutečný příběh Obilných zákonů (Corn laws), které platily ve Spojeném království v letech 1815 až 1846. Jejich podstatou byla dovozní cla na levné obilí z dovozu, které „decimovalo“ domácí producenty. Obilné zákony byly prosazeny na obranu (chvilka napětí) vlastníků půdy, tzv. landlordů. Ti potřebovali odbyt pro přebytky produkce obilí po skončení napoleonských válek. Zabránili konkurenci dovážet levné obilí prostřednictvím zákona. Konec konců, konkurenti byli cizáci. Pro představu stavu věcí je nezbytné uvést, že v inkriminované době utráceli lidé z nižších příjmových skupin téměř polovinu svých příjmů na zakoupení žitného chleba. Fiat iustitia et pereat mundus.

Dobová superstar David Ricardo před schválením Obilných zákonů prohlásil, že „požehnání hospodářského rozmachu a pokroku nenavštěvuje ty, jejichž vlády uzavírají své přístavy před loděmi, přivážející dary a zboží“.² Bohatství je pouze a výhradně uspokojení z konzumace statku! Nikoli ochrany jakékoli skupiny obyvatel. Pokud pan Pivo vypěstuje pšenici v Horní levněji než pan Voda v Dolní, tak je každému myslícímu tvorovi jasné, že lidé budou kupovat pšenici pana Pivo z Horní a nevšímat si pana Vody v Dolní. Je nekonečně lhostejné, jestli se Horní nebo Dolní nacházejí v tuzemsku nebo zahraničí. D. Ricardo uvedenou zásadu ještě brilantně vyšperkoval. Podal konečný důkaz, že obchod může obohatit všechny. Dokonce nešiky, kteří neumějí vyrábět levněji vůbec nic.

Představte si ostrov, na kterém žijí pan Pivo a pan Voda. Oba chytají ryby k obědu a stavějí sruby k přespání. Pan Pivo nachytá ryby k obědu za 10 hodin a stluče srub za 20 hodin. Pracuje ročně 2 000 hodin tak, že 1 000 hodin chytá ryby a 1 000 hodin staví sruby. Pan Voda nachytá ryby k obědu za 15 hodin a srub stluče za 45 hodin. Pracuje ročně 3 600 hodin tak, že 1 800 hodin chytá ryby a 1 800 hodin staví sruby. Podle jednoduché logiky by měl pan Pivo rychlostí blesku utéci a ponechat pana Vodu osudu. Chytat ryby a stavět sruby na vlastní pěst, protože je v obou činnostech mnohem výkonnější. Dodnes se příčetní lidé sklánějí v úctě před D. Richardem, protože se dočtou, že pan Pivo se má s panem Vodou o práci podělit. Klíčovým důvodem je počet obědů a počet srubů, které nachytají a postaví, pokud se každý z pánů specializuje na jednu činnost, při stejném množství času, který věnovali předtím oběma činnostem. Pan Pivo stráví dvojnásobek času na stavbě srubu než nachytáním oběda. Vzdává se dvou obědů. Pan Voda stráví stavbou srubu trojnásobek času než nachytáním oběda. Vzdává se tří obědů. Pan Pivo utrpí menší ztrátu při stavbě srubu, měl by být developer a pan Voda by měl být rybářem. Přehled je uveden v tabulce jedna.

Toto je Zákon komparativních výhod (občas nazývaný Ricardův sdružovací zákon). Platný pro všechny účastníky, všechny případy a bez výjimky. Komparativní výhoda každého jednotlivce nebo obchodní společnosti spočívá ve specializaci na činnosti, ve kterých utrpí menší ztráty v ostatních ohledech. Jestliže zákon platí na ostrově obydlené dvěma osobami, tak jsou závěry platné pro všechna další místa a lidi.

„Jízlivé kritiky volného obchodu“ zmíněné v úvodu a inspirace pro vznik tohoto článku začínají slovy: „D. Ricardo byl londýnský makléř, milionář a poslanec, který se stal ekonomem teprve poté, co si na dovolené přečetl slavnou knihu Adama Smithe Bohatství národů. Jenže tehdy byla většina Ameriky divočinou, nejrychlejší cesta mezi Spojenými státy a Čínou lodí trvala déle než dva měsíce, s Japonskem USA neobchodovaly, světový hospodářský výkon představoval asi půl procenta dnešního stavu a mezinárodní obchod tvořil přibližně tři procenta tohoto výkonu ve srovnání s dnešními 26 procenty…“. Zákon komparativních výhod se pokusili zneplatnit různí podivíni: marxisté tvrzením, že D. Ricardo byl buržoa, rasisté tvrzením, že D. Ricardo byl Žid a nacionalisté tvrzením, že D. Ricardo byl Angličan. Vyskytli se magoři, kteří použili uvedené „důvody“ najednou. Platnost každého zákona je nezávislá a nepodmíněná původem, povoláním, místem a časem vzniku, majetkovými poměry autora, objemem světové produkce nebo dobou strávenou na cestách. Neplatnost zákona se prokazuje výhradně uvažováním a logikou. Drby patří do bulváru, statistické údaje do ročenky.

Další jízlivost proti volnému obchodu je „hezky srozumitelný příklad“. „Předpokládejme, že volný obchod znamená, že země začne vyvážet více letadel a dovážet více oblečení. Protože se dle tzv. komparativní výhody rozšíří odvětví, v kterém země vyniká a zanikne odvětví, kde není průmysl konkurenceschopný. Ve výsledku se hospodářský výkon zvětší – HDP vzroste a země se na první pohled stane produktivnější (vyšší produktivita). Ricardovo teorie na první pohled sedí. Jenže předpokládejme, že třeba na výrobu oděvů v hodnotě jednoho milionu dolarů je zapotřebí jeden pracovník s límečkem a devět dělníků v montérkách, zatímco na výrobu letadel v hodnotě jednoho milionu dolarů jsou zapotřebí tři pracovníci s límečkem a sedm dělníků v montérkách. To znamená, že každá taková výrobní změna ve výši milionu dolarů vytváří potřebu dalších dvou bílých límečků, ale snižuje potřebu o dva dělníky. A když poptávka po bílých límečcích stoupá, stoupá i jejich cena. Ale protože poptávka po dělnících v montérkách klesá, mzdy dělníků klesají. Realita je ale taková, že většina pracovníků jsou dělníci v montérkách, a tak volný obchod snižuje mzdy téhle většině pracovníků v ekonomice“.

Teď si představte stejnou situaci v tuzemsku. Popis bude mít naprosto, úplně a zcela stejné účinky. Pan Modrý bude mít nižší příjmy a pan Bílý vyšší příjmy bez ohledu na destinaci zahraniční nebo tuzemskou. Mzdy lidem snižuje nebo zvyšuje každá změna na trhu. Lidé si konkurují navzájem a lidé si konkurují se stroji. Když má pan Modrý stejnou produktivitu jako pan Bílý, tak se pan Zisk rozhoduje podle výše jejich mzdy. Stejné rozhodování platí při soupeření pana Modrého se strojem. Když je produktivita dvou výrobních faktorů srovnatelná, tzn. pan Modrý má srovnatelnou výkonnost jako stroj, tak pan Modrý nahradí (při nižších mzdových nákladech) stroje z výroby pana Bílého. Jinak řečeno lidé a stroje si stále konkurují a lidé budou využiti při poklesu mezd. Růst poptávky po odbornosti pana Modrého se projeví v poklesu poptávky po odbornosti pana Bílého. Odvětví modré pokvete a odvětví bílé zvadne. Potíž nespočívá v tuzemském nebo zahraničním obchodě. Potíž spočívá v rozmarech nespolehlivého a rozmazleného tvora, který se jmenuje zákazník. Žádá stále nové, kvalitnější a levnější produkty. Výrobci obvykle reagují, když chtějí přežít. Tento proces se nazývá pokrok. Navzdory etatistům, socialistům, protekcionistům a dalším kolektivistům všech barev a ODStínů. Případně je problém v nepružných mzdách směrem dolů, které jsou důsledkem pracovněprávního zákonodárství. Tržní změny probíhají permanentně, poptávka po profesích se mění kontinuálně. Názvy ulic Platnéřská nebo V Jirchářích jsou svědkem profesí včerejších, které jsou vytěsňovány profesemi dnešními.

Jaké jsou konkrétní projevy cel? Mějme situaci, kdy pan Bílý dováží do země Růžové kalhoty za 10 p. j., které kupuje pan Modrý. Najednou se objeví pan Rudý a uvalí clo ve výši 10 % na kalhoty pana Bílého, který promptně zvýší cenu na 11 p. j. Nyní mohou nastat tři situace. První, že pan Modrý má jen částku 10 p. j. a kalhoty pana Bílého nekoupí. Pan Modrý je zklamaný, protože nemá kalhoty, pana Bílý je zklamaný, protože mu zůstaly kalhoty a zaplatil clo. Vítězem je pan Rudý, protože má 1 p. j. Druhá, že pan Modrý kalhoty koupí za 11 p. j. Pan Bílý má 10 p. j. z prodeje kalhot a pan Rudý má hodnotu cla ve výši 1 p. j. Třetí, pan Bílý nedoveze kalhoty do země Růžové a pan Modrý nebude mít kalhoty, pan Rudý nebude mít příjem z uvaleného cla. Nejspíš uvalí dodatečnou daň, kterou zaplatí pan Modrý a všechno svede na pana Bílého. Ať bude situace obracena z jakékoli světové strany, tak domácí pan Modrý je v každé situaci bit jako žito. Zkrátka a dobře, clo je neobhajitelné opatření ve všech mírových dobách. Neexistuje žádná objektivní metoda stanovení ochrany pro výrobce oblečení, modré límečky nebo cokoli dalšího. Trh je proces směny zboží mezi lidmi a spojování lidí prostřednictvím dělby práce. „Ten umí to a ten zase tohle a všichni dohromady udělají moc“ jsou pravdivá slova jinak příšerné agitky. Důsledným použitím „ochranářského (cizím slovem protekcionistického) nemyšlení“ je totiž soběstačné hospodářství. Každý bude vyrábět všechno pro vlastní spotřebu. Za zpěvu hymny autarkie: sám si vařím, sám si peru.

Obilné zákony obvykle vyvolají nevoli (vlastníci jsou obecně nepopulární), ale v případě ochrany výrobců čehokoli (doplňte podle libosti) stejní lidé vysloví úplná mentální zvěrstva. „Obecnost je považována za znak povrchnosti“, pravil nadčasově Erich Maria Remarque. Aldous Huxley dodal: „Zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto je obecné pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filosofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté“.

1 Konkrétní vlákna jsou autorem ignorována, protože jejich zakladatel předstírá znalosti. Úplnou absenci vědomostí nahrazuje nabubřelým slovníkem. Případně zcela vymyšlenými příběhy bez souvislosti, souvztažnosti nebo spojitosti se skutečnými ději nebo tématem článku.

2 MODRÝ PTÁK: Ekonomický nepravidelník. [online]. Neviditelný pes, 2006. [cit. 2025-02-05].