Německo se v roce 2011 po fukušimské havárii stalo rozhodnutím svých politiků pokusnou laboratoří vyvíjející bezjadernou a klimaticky šetrnou energetiku. Politika Energiewende, což se překládá jako "energetická revoluce", si vysloužila celosvětovou sledovanost.

Někdo v ní spatřuje vzor, jiní ji považují za špatně propočítanou nerozvážnost. Po zprávách, které minulý týden zveřejnily přední německé deníky, to vypadá, že pravdu mají spíš ti druzí.

Süddeutsche Zeitung: Německo spálilo za minulý rok nejvíc uhlí od roku 1990.

Spiegel: Výrobci zelené energie získali v roce 2013 dotaci ve výši 20 miliard, ale 17 miliard z toho zaplatili spotřebitelé.

Frankfurter Allgemeine Zeitung: Loni zaplatily německé domácnosti a podniky za "zelenou" energii o třetinu více než v roce 2012, letos bude tato částka vyšší o dalších téměř 10 procent.

Němci za necelé tři roky vybudovali ohromné množství obnovitelných energetických zdrojů – především větrných elektráren na severu země a v přilehlých mořích. Stejným tempem ale nepokračuje výstavba přenosových tras na průmyslový jih země, takže vyrobený proud se v čase nadbytku hrne přes Polsko a Česko, kde ohrožuje energetické sítě.

Největším problémem se ale ukazuje být dotační systém, jehož cílem bylo podpořit energetickou revoluci, který ale ve skutečnosti způsobil rozvrat nejen německého energetického trhu.

Dotované obnovitelné zdroje uměle snižují cenu elektřiny, což znevýhodňuje konvenční elektrárny, které si nevydělají ani na svůj provoz, takže je energetické koncerny začínají zavírat. Nebo – jako v případě uhelných elektráren – jsou staré bloky odstavované (1321 MW) a místo nich se staví nové (2743 MW). Což je hlavní vysvětlení růstu množství spáleného uhlí.

Svou roli samozřejmě hraje i politika emisních povolenek a jejich rovněž pokřivených cen. Aby se například vyplatily klimaticky relativně šetrné plynové elektrárny, musely by se povolenky desetinásobně zdražit. To ale zase pro změnu nepřipustí Brusel, takže plynové elektrárny stojí a uhelné chrlí do ovzduší tisíce tun skleníkových plynů.

A to nemluvíme o elektrárnách jaderných, které jsou odstavovány na základě politického rozhodnutí, a navíc zatíženy novou daní, o jejíž ústavnosti se stále vedou spory.

Ambiciózní německý projekt je tedy očividně v kritické fázi. Důležité je, že jej stále ještě podporují ti, kdo nesou jeho největší náklady, tedy němečtí občané. Je ale otázka, jak dlouho jim to ještě vydrží.

V přepočtu šest a půl tisíce korun, které energetická revoluce každého Němce ročně stojí, není ani pro naše bohaté, ale zároveň šetrné sousedy málo. Zvlášť když se její lákavá zelená barva nenápadně mění na barvu uhelného mouru.

Právo, 14.1.2014