Německo – a nová generace

Průmyslová lokalita Německa je drancována. Jedna věc je jasná: co je pryč, je pryč. Nikdo neinvestuje v zemi, kde jsou vysoké mzdy, rozpadá se infrastruktura a roste jen výroba papíru pro nesmyslnou byrokracii. Existují lepší místa pro nové osady. Kdo zničí staré, už je nedostane zpět.

Nikdo neinvestuje v zemi, kde ceny elektřiny dosahují rekordních úrovní, ale co je ještě horší: ve které federální vláda v budoucnu povolí práci a výrobu pouze na hodinové bázi. To je, když je k dispozici elektřina z větru a slunce. Zelení ideologové tomu říkají „poptávka po elektřině orientovaná na nabídku“. Spolková síťová agentura připravuje příslušné zákony. Zničena bude i dodávka plynu domácnostem a průmyslovým odběratelům. Ceny plynu se zvyšují s cílem odstavit a zničit sítě.

Není známa země, která by ničila svou infrastrukturu a průmysl tak radikálně jako Německo. Ani Argentina. Před 100 lety byla Argentina jednou z nejbohatších zemí světa. Hrubý domácí produkt na hlavu byl na úrovni západní Evropy. Prostřednictvím socialistických experimentů, stranické a klientské politiky trvalo zemi asi 100 let, než klesla na dno žebříčku blahobytu.

Zdá se, že Německo je odhodláno tento proces radikálně zkrátit. A zdá se, že tato důkladnost funguje. Zásadní otázka ale zní: Proč to dělají a proč to dovolujeme?

Legenda praví, že císař Nero nejprve zapálil Řím a říká se, že hrál na loutnu, aby zničil jeho hlavní město v plamenech. Situace v Německu není nepodobná. Bayerischer Rundfunk elektrizuje své posluchače a diváky zprávami o tom, kde najít nejlepší místa, odkud lze sledovat odstřelování chladicích věží jaderné elektrárny Grafenrheinfeld. Zelení nechávají to, co Německo dodalo bezpečnou energií, proměnit v trosky a popel. Vyhození chladicích věží jaderných elektráren Grafenrheinfeld a Phillipsburg do povětří má vyslat viditelný signál: Není návratu.

Zelení a jejich příznivci v CDU, SPD a FDP vědí, že mohou být převoleni, i když se zoufale snaží přeměnit každé konzervativní volební vítězství v EU, Durynsku nebo Sasku v rudozelenou vládu. Proto by cesta zkázy měla být nevratná.

Bylo by ale špatné vinit pouze politiky. K moci se dostali díky široké podpoře, zcela demokraticky, i když se teď nechtějí pustit. Účastní se jich příliš mnoho.

Proti zbídačení se téměř nebrání. V rodinných podnicích s často brilantními a drsnými majiteli přebírají vládu synové a dcery se zeleným myšlením. Generace dědiců zbohatla. Téměř všichni navštěvovali drahé soukromé školy, aby ztratili kontakt s dětmi, které v jejich firmě pracují. Německá společnost se již dávno segregovala – na ty tam nahoře a ty dole, protože školy tam dole jsou nepřiměřeně špatné pro každého, kdo si může dovolit internátní školu v Ženevě nebo Velké Británii.

Byli tam nuceni cítit se provinile. Už nechtějí být podnikaví, ale raději zachraňují svět svými firmami. Většinou se to pokazí.

Rügenwalder Mühle, známý svými vydatnými uzenářskými výrobky, přechází s třetí generací na veganské výrobky a musí se pod firemní deštníkem zachránit před bankrotem. Miele, jehož solidně předražené pračky a myčky hučí v každé buržoazně-konzervativní domácnosti, přesouvá výrobu do Polska a varuje před ztrátou pracovních míst, pokud AfD posílí. Už necítí svou lživost, když jsou ovlivněni klimatem.

Mladá generace má malé znalosti o podnikání, které zbohatlo. Rozumí více penězům a finančnímu průmyslu. Firmy jsou pro ně spíše klastrovým rizikem. Váš majetek obvykle spravuje profesionální „rodinná kancelář“. To zajišťuje, že ani po bankrotu není vaše dovolená na Saint Barth ohrožena. První generace nabývá, druhá spravuje, třetí rozhazuje majetek.

Není již možné zpomalit pomalý, poté stále rychlejší pokles hospodářské výkonnosti Německa? Neobjevuje se postupně čtvrtá generace, která je realističtější – a jednoduše zastaví energetický přechod ukončením regulace přednosti zelené elektřiny a výstavbou nových elektráren, které si to jméno zaslouží?

Změna je každopádně patrná již ve volebním chování: CDU a SPD jsou favority ve věkové skupině nad 60 let; Ve věkových kohortách níže už AfD dominuje, čím mladší, tím jasněji, protože v pracovním životě a na cestě tam nevidí budoucnost v zeleno-červeno-černém. Pokud dojde k oživení smyslu pro realitu a k odmítnutí podivné zelené ideologie, která dlouho dominovala bývalé buržoazní CDU a SPD jako dělnické straně, nebylo by pozdě.

To by však vyžadovalo široký posun v povědomí. U nejmladší generace se objevují známky nové „skeptické generace“, na kterou upozornil Norbert Bolz: termín původně používaný Helmutem Schelskym pro generaci bezprostředně poválečného období. Po zkušenostech, které prožili s nacionálním socialismem a světovou válkou, kritizovali každou ideologii. Důležitý pro ně byl výkon a schopnosti. Namísto velkolepých vizí jakýchkoli „velkých proměn“ se řídili principem zkoušení věcí: pokusy a omyly, zkoušení a opravování, jak si Sir Karl Popper představoval jako princip myšlení a jednání.

Helmut Schmidt, typický představitel rozčarované a kritické generace, řekl: „Když mám vize, jdu k oftalmologovi.“ Každý, kdo s touto střízlivostí přistupuje k energetické transformaci, migrační politice nebo dokonce k předepsané sociální politice sexuální proměny našich dětí, potřebuje permanentní vstupenku od očního lékaře. Nebo se tomu jen směje. A kdo věří, že existuje 96 různých pohlaví?

Pokud se teď zasmějete, pro skeptickou generaci byl získán další člen. A jak všichni víme, realita vždy zvítězí.

Zdroj: Tichys Einblick, das Liberal-Konservative Meinungsmagasin