Pan Kechlibar publikoval na Neviditelném psu článek NDR: Exodus, ve kterém popsal ze svého pohledu příčiny nepovedeného přechodu NDR od komunismu. Vyjádřil silnou hypotézu, že (navzdory relativně dobré hospodářské kondici) hlavní příčinou neúspěchu „byl exodus živého talentu“. Následně vyjádřil názor, že „Ekonomové nemají takové měkké pojmy jako „talent“ moc rádi. Narazil jsem kdysi i na názor, že „talent je něco jako láska, existuje to, ale jak to mám proboha kvantifikovat?“. Příspěvek k diskusi o talentu je zde.

Účelem následujících článku není polemika, ale příspěvek k diskusi na téma měkkých pojmů v ekonomii. Upozornění: článek rozhodně není určen osobám, které mají nutkání nadávat jiným lidem nebo potřebu diskutovat témata mimo předmět tohoto článku.

Žili byli Angličan William Stanley Jevons a Rakušan Carl Menger. Roku 1871 formulovali nezávisle na sobě teorii subjektivní užitečnosti.¹ Ukončili oslnění newtonovskou fyzikou v ekonomii a zahájili marginalistickou revoluci. Konečným důkazem platnosti subjektivního hodnocení je každý čtenář tohoto článku. Dokazuje, že četba článku je pro něho užitečnější než ostatní alternativy.

Roku 1889 ještě Friedrich von Wieser popsal pečlivě náklady obětované příležitosti. Obětování (náklad) čtení tohoto článku je pro čtenáře vyšším nákladem než obětování ostatních alternativ. Městu a světu oznámil, že užitky a náklady jsou jiná stylistická vyjádření stejného obsahu (sklenice napůl plná a sklenice napůl prázdná). Obě jsou ryze subjektivní, tzn. zvnějšku neměřitelné. Každé hodnocení je subjektivní, což znají lidé v méně sofistikované podobě jako „sto lidí, sto chutí“ nebo „někdo má rád holky jiný zase vdolky“. Subjektivita je podstatou ekonomie. Neexistuje způsob „měření“ užitku (nákladů obětované příležitosti), tudíž je mezi osobní srovnání vyloučeno.

Typickým měkkým pojmem je informace. Spousta informací je nekvantifikovatelných (užitek), kontextuálních (místo a čas) nebo nesdělitelných (zkušenost). Jedná se o integrální součást teorie Rakouského (podle rakouské ekonomické školy) hospodářského cyklu. Informace se vztahují vždy ke konkrétnímu místu a času a konkrétnímu jednotlivci, tudíž jsou vlastněny pouze individuálně. Informovanost se týká osobní situace jednotlivce, který si takto udělá svůj vlastní plán. Znalost (v kontextu pochopená informace) existuje výhradně v rozptýleném stavu. Proto je nesdělitelná a necentralizovatelná. Proto nefungovalo státní plánování. Jediný způsob sdílení informací je tržní mechanismus. Je garantem, že jednotlivci rozdělení dělbou práce se spojí tržní směnou prostřednictvím cen, které jsou nositeli informací. Kruh se uzavřel.

Zkušenost pana Kechlibara vyjádřená v části otázky: „jak to mám proboha kvantifikovat?“ vyjadřuje dokonale mizérii současného ekonomického mainstreamu. Je posedlý agregovanými veličinami. Představte si, že si v úterý koupíte 10 deka šunky od kosti za 26 Kč (platba v hotovosti) v uzeninách na rohu. Následně jí polknete k svačině a game over. Nikoli pro holky a kluky z mainstreamu. Na scéně se objeví paní Jedle, prohlásí, že věda je měření a z historické události začne vytvářet řady a průměry. Z úterního nákupu 100 gramů šunky od kosti udělají konstantní jev na úrovni přírodního zákona. Následně začnou plánovat optimální výrobní kapacity, dotační tituly, rekvalifikační kurzy, osvětové akce a další státní intervence. Proč? Transakce totiž prošla účetnictvím, je možné ji někam zařadit, třídit a zjistit. Tváří se, že peníze jsou správný standardem pro „měření“. Vypadá to vědecky. Statistika je nástroj, jehož prostřednictvím socialisté, etatisté a ostatní povýšení nadutci vnucují lidem vdolky, ačkoli oni rádi holky.

Výstřední jedinci jsou opravdu přesvědčeni, že obsah sdělení konkrétní situace mohou rozšířit jiným způsobem zápisu. Když slovní popis nákupu deseti deka šunky za 26 Kč zahalí do symbolického jazyka matematiky, tak k znalosti situace přidali tajemné moudro. Naprostá většina populace matematice nerozumí. Navíc má pocit, že tento vrchol lidské abstrakce mohou vykládat jen vyvolení. Třešničkou na dortu je, že se uvedený přístup potkává s utkvělou představou laické veřejnosti, že s každým problémem může vláda něco udělat. Ronald Coase (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1991) pravil: „Za mého mládí bylo neslušné říkat hlouposti, tak jsme je zpívali. V současnosti zpěv nahradila matematika“.

Pan Kechlibar ještě píše: „A vskutku, nejde úplně snadno určit, že Franta je o 22,7 % lepší živnostník než Karel“. Závěrem si dovolím soukromou poznámku: já bych jim kouknul do výkazů (rozvahy a výsledovky), ale opravdu mě nenapadl jediný důvod pro takový čin.

Modrý pták

1 Jesus Huerta de Soto a Murray Newton Rothbard předložili důkazy, že španělští scholastici rozvíjeli teorii mezní užitečnosti již v 16. století, tzn. více než 170 let před vydáním Bohatství národů A. Smitha roku 1776, což je považováno za vznik moderní ekonomie.