Rovná daň je dnes velmi frekventovaným tématem, do značné míry se může jevit jako brzdící prvek při současné snaze o vytvoření stabilní vlády. Napsalo se již o ní mnohé a mým cílem jistě není znovu ji celou posuzovat a rozepisovat se o jejích kladech a záporech, což mnohem kvalifikovaněji učinili jiní. Mým záměrem je nahlédnout pod povrch a posoudit z jednoho konkrétního hlediska jednoduchou otázku, jež zní: Je rovná daň spravedlivá?

Za účelem jejího zodpovězení bych nejprve chtěl poodhalit, kdo určuje míru výdělku toho kterého povolání, konkrétněji zaměstnance. Samozřejmou a jednoduše znějící odpovědí je, že trh. Ovšem to je pravdy jen půl, neboť ten získává legitimitu jen a pouze díky dobré vůli společnosti, jež je ochotna s takovýmto určováním hodnot souhlasit. Vždyť kdo je posledním dárcem všech pozemských hodnot? Člověk. Pokud by tedy člověk obecně nectil, byť v jakémsi mlčenlivém přitakávání, takovéto zákonitosti, měl by plné právo je změnit dle své vůle a bylo by to spravedlivé.

Důležitým činitelem, jenž je nositelem dnešního stavu, je tradice. V člověku je totiž hluboko zakořeněno, že ten, kdo zastává kvalifikovanější práci či práci duchovní podstaty, je hoden cti a vyšší odměnu si zasluhuje. Proto dnes společnost vzhlíží k lékařům, právníkům, fyzikům, programátorům a každý chce, aby se jeho potomci některou z těchto profesí zaobírali.

Společnost tedy právě proto, že některá povolání oceňuje více než jiná, ospravedlňuje jejich vyšší příjmy. Ovšem současně z logiky věci jistě nechce, aby tímto dáním jakýchsi privilegií se naprosto vytratila sounáležitost těch úspěšnějších s těmi méně úspěšnými. Vždyť jak bychom mohli chtít po prodavačích, svářečích, kuchařích, aby někomu odsouhlasili výdělek mnohonásobně větší, než mají oni? Spíše by jejich slova zněla, ano, konejte ze nás taková povolání, na která my nestačíme, ale prosíme, nezapomínejte na ty, kteří vás proto oceňují, a neodcizujte se nám. Jistě by neříkali, ano, jste ti chytřejší z nás, proto toho co nejvíce využijte a na nás zapomeňte.

Jedinec by tedy z logiky věci jistě volal v jakémsi závoji nevědění (řečeno dle Rawlse) po nastavení takových principů, jež by zaručovaly solidaritu. Přičemž daňová progrese je jistě jedním z nástrojů, které k tomu dopomáhají. Proto si myslím a přimlouval bych se právě vzhledem k tomuto aspektu po zachování jisté míry progrese a spravedlnost rovné daně bych neviděl tak jasnozřivě, jak je tomu u mnoha politiků dnes.