NAD DOPISY ČTENÁŘŮ: Stát, J. M. Keynes a inflace
Je vzácnou událostí, když čtenář reaguje „k věci“ a vyjádří názor. Pod článkem Informace, Rakušané a hodnoticí výroky uvedl čtenář výrok, který přisoudil Johnu Maynardu Keynesovi, kterého roku 1942 Jeho Veličenstvo Jiří VI. jmenovalo Lordem of Tilton: „existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé“. Cílem článku je uvést uvedený citát na pravou míru a dodat významové souvislosti jeho vzniku.
Upozornění:Následující článek obsahuje ekonomické výrazy a jejich vztahy. Není určen osobám, které mají nutkání nadávat jiným lidem nebo potřebu diskutovat témata mimo předmět tohoto článku. |
Za účelem šetrného zacházení s vzácnými statky (časem a energií) čtenářů je ihned uveden autentický výrok Lorda of Tilton: „Nejdůležitější úkoly státu se nevztahují k činnostem, které soukromí jednotlivci již vykonávají, ale k funkcím, které spadají mimo sféru jednotlivce, k rozhodnutím, která nepřijme nikdo, pokud je nepřijme stát. Pro vládu je důležité nikoli dělat věci, které jednotlivci již dělají, a dělat je o něco lépe či o něco hůře, ale dělat věci, které nedělá nikdo“. Jak přesvědčit obyvatelstvo, že je nutné financovat činnosti, které nikdo nedělá? Nejpozději od roku 1872 všichni vědí, že užitek je subjektivní, neexistuje žádný způsob jeho zjištění, tudíž meziosobní srovnání užitku je vyloučené. J. M. Keynes byl mazaný všemi mastmi a zdánlivě přišel na způsob, jak obejít nepřekonatelný problém subjektivního užitku. Udělal ze subjektivního děje (nezjistitelné akce) objektivní jev (zjistitelný efekt) – souhrnné veličiny, v ekonomické hantýrce tzv. agregáty.
Obvykle jsou agregáty spojovány právě s ekonomií J. M. Keynese formulované v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz vydané roku 1936. Laikové bývají překvapeni sdělením, že s agregovanými jevy pracovali již klasikové.1 Konkrétně se vztahem mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou, který je dnes známý pod názvem Sayův zákon trhů. Francouzský ekonom Jean Baptiste Say byl velmi úspěšným podnikatelem, než se rozhodl pro dráhu klasika. Věděl, že bilance aktiv a pasiv je vždy vyrovnaná a vyrovnává se prostřednictvím cenového systému.2 Jinak řečeno celková nabídka se rovná celkové poptávce, ačkoli ve struktuře celkové nabídky a struktuře celkové poptávky může existovat odlišnost. To je prostor pro podnikatelské objevování. Moudrost klasiků je oslnivá.
J. M. Keynes si nejprve převyprávěl Sayův zákon trhů do podoby „nabídka si tvoří poptávku“ a následně ho rozcupoval.3 Doba byla těhotná snahami o vymyšlení pokrokového teoretického rámce, který by umožnil stabilitu hospodářství a společnosti. Dobový establishment byl oslněn představou řízení světa jako jednu velkou dílnu nebo jednu velkou továrnu. Manželé Beatrice a Sidney Webbovi (zakladatelé prestižní Londýnské školy ekonomie), se vrátili ze Sovětského svazu naplněni obdivem k J. V. Stalinovi a plánovanému hospodářství. J. M. Keynes vyšel náladám vstříc. Vysvětlil, že svět trpí nedostatkem poptávky, který bude vyplněn státními zásahy, tím se nastolí rovnováha a slunce obejme zemi. Disent jednohlasně tvrdil, že kauzalita jde přesně opačně, že hospodářské poruchy jsou způsobeny státními zásahy do hospodářské a měnové oblasti.4 Když nebude stát zasahovat, tak v dlouhém období poruchy zmizí prostřednictvím jednání jednotlivců. Lord of Tilton, brilantní řečník, který ve své době neměl sobě rovného, odpověděl legendárním výrokem: „V dlouhém období jsme všichni mrtvi“. Jeho verdikt byl přijat a ekonomická teorie se dostala do nového paradigmatu po „logickém“ řetězci: nedostatečná poptávka, cyklické výkyvy hospodářství a nezaměstnanost a nástroje hospodářské politiky.5 J. M. Keynes, jeho stoupenci a následovníci tedy provádějí meziosobní srovnání užitku a doporučují vládní zásahy do hospodářství. Jsou přesvědčeni, že v souhrnu se povede společnosti lépe. Ačkoli některým se může vést hůře. Realizovali v hospodářské oblasti prastaré úsloví, že účel světí prostředky.
Ve skutečném světě, skutečných lidí, vypadá keynesiánské hospodářství následovně. Pan Kos má bochník chleba, pan Rys má nic a pan Sup také. Pan Rys znárodní bochník chleba, řízne dvakrát a má tři kusy chleba. Jeden kus má pan Kos, druhý má pan Rys a třetí má pan Sup. Když pan Rys řízne třikrát nebo desetkrát, tak se pouze zvýší počet kusů z jednoho bochníku. Nový bochník chleba nevznikne. Takhle funguje přerozdělování. A subjektivní zájem jednotlivce je buržoazní přežitek v objektivním světě pokroku. Na úrovni státu pan Rys (vláda) vydá dluhopis, pan Sup (centrální banka) emituje peníze, kterými oba pánové zaplatí kus bochníku chleba panu Kosovi. Inflace vede k přesunům majetku ve společnosti. Od výrobců užitečných statků (pana Kosa) k příjemcům inflačních peněz (pánové Rys a Sup). Když bude situace převedena do politického slovníku, tak pan Rys a pan Sup odhlasovali, že je bude živit pan Kos.
První krize keynesiánství přišla v 70. letech 20. století. Během let 1970 až 1975 stouply ceny ve Spojených státech o více než 50 % a nezaměstnanost jakbysmet (např. na britských ostrovech a v Japonsku byla situace ještě horší), Každá další dekáda do současnosti měla a má krizi. Protože deficit veřejných rozpočtů je možné krýt pouze emisemi inflačních peněz, což jsou poukázky na zboží, které ještě nebylo vyrobeno. Státní dluh České republiky v roce 2015 byl ve výši 1 673 miliardy Kč a roku 2024 je ve výši 3 367,3 miliardy Kč. Mašíblové obvykle reagují, že „důležitější, než výše dluhu je jeho poměr k HDP“. Obsluha státního dluhu (eufemistický název pro zaplacené úroky) se počítá jsou součin výše deficitu a úrokové sazby. Roku 2022 byly zaplacené úroky z deficitu ve výši 49,7 miliardy Kč, roku 2023 ve výši 68,3 miliardy Kč a roku 2024 ve výši 95 miliard Kč. Případně „jinde mají dluh ještě vyšší“, což je uvažování na úrovni dialogu: „Táto hoří nám barák“, praví paní Manželka. „Klid mámo, sousedovi hoří barák také, a navíc ještě stodola“, odvětí pan Manžel.
Změna je nemožná, protože není poptávka po změně. Navíc žijeme stále v krátkém období. Od voleb k volbám. Čtyřleté období je plné rychlých řešení. Dlouhodobá řešení jsou nepotřebná. V dlouhém období jsme přece všichni mrtvi.
1 Klasikové a jejich následovníci používali agregáty jako imaginární konstrukt „konečného stavu klidu“, který není popisem skutečnosti. Konečný stav klidu nebude nikdy dosažen. Před jeho nastolením se objeví pokaždé rušivé faktory.
2 J. B. Sayovi a jeho současníkům uvedený jev připadal naprosto jasný, takže ho ani nenapadlo platnost jevu zdůrazňovat a nikoho nenapadlo ho zpochybnit. Hlavním důvodem byla existence plnohodnotných peněz.
3 J. B. Say měl na revolucionáře velké „štěstí“. Karel Marx Zákon trhů nazval „nesmyslem a dětským blábolem“.
4 Nejpozději od začátku Velké války byl potichu opuštěn Zlatý standard a prováděna měnová expanze prostřednictvím manipulace s úrokovými sazbami a měnovou zásobou, která nevyhnutelně vyústila ve Velkou depresi. Oficiálně byl Zlatý standard zakázán pro soukromé transakce roku 1932 ve Velké Británii a roku 1933 ve Spojených státech. Veškeré měnové zlato (s výjimkou šperků) bylo obyvatelstvu konfiskováno pod hrozbou drakonických trestů.
5 Zvláště akademici se radovali. Konečně mohli sestoupit z nudných kateder a přijmout skvělá místa dobře placených poradců a vyhřívat se v záři reflektorů.