„…hodnocení směny najdeme v liberální (neoklasické) ekonomii, která skutečně pavědou je, protože pracuje axiomatickým způsobem.“, napsal čtenář pod článek, který se zabýval popisem tržního vztahu a vězňovým dilema. Dodal, že „Model liberální ekonomie je založen na tom, že mnoho reálných faktorů prostě ignoruje, např. informační asymetrii mezi jednotlivými aktéry trhu“. Účelem následující článku je uvést zmíněná tvrzení na pravou míru. Každý výrok je hodnotově neutrální, tzn. na úrovni výroku voda je tekutina čirá, bez chuti a zápachu.

Co je neoklasická ekonomie? Roku 1871 Angličan William Stanley Jevons publikoval Teorii, Rakušan Carl Menger publikoval Principy a roku 1874 Francouz Léon Walras publikoval Principy. Všichni tři nezávisle na sobě objevili teorii mezní užitečnosti (marginalismus). Vyřešili paradox vody a diamantu. Položili dotazy: Kdo hodnotí situaci? O které jednotce vody se bavíme, a kterém diamantu se bavíme? Zákazník svým subjektivním hodnocením nahradil třídy kapitalistů (zisky), pracovníků (mzdy) a vlastníků půdy (renty).

Marginalismus (mezní užitek) se stal novým vědeckým paradigmatem, který nahradil klasické paradigma nákladové teorie hodnoty. Alfred Marshall vyměnil používané pojmenování politická ekonomie neutrálním výrazem ekonomie, institucionalista Thorstein Veblen dodal název neoklasická ekonomie a revoluce byla završena. Objevitelé mezního užitku byli navíc mimořádné osobnosti, takže založili vlastní školy: C. Menger školu rakouskou a L. Walras školu lausannskou. W. S. Jevons by určitě založil školu také, kdyby se nešťastnou náhodou neutopil. Následovali další: A. Marshall školou cambridgeskou, Knut Wicksell školou švédskou (později stockholmskou), John Bates Clark s tradicí americkou atd. Neoklasická ekonomie rozhodně není homogenním útvarem a jednotlivé školy se zásadně liší používaným aparátem. Například škola lausannská svoji všeobecnou rovnováhu halí do symbolického jazyka matematiky, zatímco škola rakouská matematiku jako způsob vyjadřování rezolutně odmítá. Spory o metodu jsou obvykle velmi výživné a je lze se z nich hodně naučit. Mezi ekonomy je dodnes populární deset let trvající Methodenstreit (1880 až 1890) mezi C. Mengerem a německou historickou školou.

Neoklasická ekonomie pracuje s axiomy. Popisovaná (nikoli hodnocená) směna je axiomem podle úplně všech pravidel, protože se vždy, pokaždé, po všechny epochy a bez výjimky jedná o proces vzdání se hodnotného a získání hodnotnějšího. Neexistuje žádný popis obecný (cizím slovem univerzální) směny mimo uvedený v článku, tzn. pan Růžový se vzdá dvou pecnů chleba, aby získal kilogram hovězího a paní Fialová se vzdá kilogramu hovězího, aby získala dva pecny chleba. Ještě jednou a pomalu a zřetelně: neexistuje jiný obecný popis směny mimo uvedený v předchozím souvětí. Klasičtí ekonomové popisovali směnu stejně, jen je nenapadlo nazývat axiomy naprosto a zcela evidentní děje. Důvodem je nejspíš skutečnost, že se všichni bez výjimky zabývali výdělečnou činností, než se rozhodli pro dráhu klasiků. Pro pořádek je třeba dodat, že kauzalita výroku „o pavědě a axiomu“ je přesně opačná. Používání axiomů odlišuje vědu od šarlatánských činností.

Dva populární institucionalisté odmítali metodologický individualismus, a tudíž představu o zákazníkovi jako suverénovi na trhu. T. Veblen předložil názor o statusových transakcích (luxusní zboží) a John Kenneth Galbraith vyprávěl o efektu závislosti (lidská verze Pavlovova reflexu). Není sporu o existenci snobů (T. Veblen). Třeba existují tvorové, kteří běží nakupovat po zaslechnutí reklamního jinglu nebo sloganu (J. K. Galbraith). Ale. Snobové a lidská verze Pavlovových psů se vzdají něčeho, aby získali něco (angličtina má výraz „trade off“). Vždy alespoň času, který mohli věnovat jiným činnostem. Kromě toho: ve chvíli, kdy člověk zahodí (k radostí svého okolí) plínky a sedne si na nočník, se stal člověkem jednajícím. Prokázal schopnost ovládnout užitečné instinkty (hlad, žízeň, chlad a další). Každé další jednání je projevem vůle a účelu. S tím se nedá hnout a oba populární institucionalisté nehnuli.

Závěrem k asymetrii informací mezi jednotlivými aktéry trhu, kterou domněle neoklasická ekonomie ignoruje (vedle dalších nespecifikovaných reálných faktorů). Nejpozději od roku 1948 je asymetrie informací součástí ekonomie. F. A. von Hayek v konceptu „rozptýlených informací“ dokázal, že informace se vždy vztahují ke konkrétnímu jedinci, konkrétnímu místu a konkrétnímu času. Informovanost se týká vždy a bez výjimky osobní situace jednotlivce, který si udělá vlastní plán. Tento plán se nemusí slučovat s osobní situací jiné osoby a jejího plánu. Znalost tedy existuje výhradně v rozptýleném stavu, a proto je nesdělitelná a necentralizovatelná. Typická situace je, když pan Růžový a paní Fialová koukají ve stejný okamžik na stejné zboží. Pan Růžový koupí a paní Fialová nekoupí. Nikdo kromě konkrétního jednotlivce není schopen informace sbírat, zpracovat a využívat. Za asymetrií informací získali Nobelovu cenu za ekonomii postupně George Stigler, George Akerlof, Michael Spence a Joseph Stiglitz.

Je zcela očividné, že dokud budou lidé nestejní, informace budou lidským výtvorem a budoucnost nejistá, tak bude existovat asymetrie informací. To je charakteristika lidského světa. Alternativou je svět, kde informace vznikají a šíří se samy od sebe, všichni lidé je získají ve stejný okamžik a umějí je stejně vyhodnotit. Všichni lidé stále vědí stejně. Takový svět je za hranicemi měšťanské (cizím slovem buržoazní) představivosti a chápavosti. Veselé Vánoce a šťastný Nový rok.